Pondělí 22. března 1880

Onehdy večer u Mouzayových jsem se seznámila s panem Horacem de Caillas a jeho přítelem Beaumetzem. Pozvali mě podívat se do svých ateliérů, kvůli obrazu jsem nemohla jít. Tak včera napíšu lísteček, ať přijdou za mnou. Ale nejdřív zaznamenejme návštěvu starého Gaviniho, velmi spokojeného s obrazem; tedy kolem třetí vejde jakýsi pán, nevím který, Caillas nebo Beaumetz? Bylo třeba si povídat a já nevěděla, s kým mluvím. Ale když přišel Tony, bylo to horší, Caillas-Beaumetz se zřejmě chtěl s ním seznámit a já nevěděla, jak je představit. Konečně odejde, svěřím Tonymu svůj zmatek a usoudíme, že je to možná někdo třetí nebo zloděj.
Tony je překvapen, že jsem dokázala udělat to, co jsem udělala, za tak krátkou dobu.
Vždyť koneckonců je to poprvé, co uplatňujete své studie.
No ovšem.
Inu, není to vůbec špatné, víte.
Svlékne si svrchník, popadne paletu a namaluje mi ruku, tu spodní, oním bělavým tónem, který je mu vlastní. Chápete, není to proto, aby mi obraz namaloval, ale aby mi ukázal, jak to mám dělat (namalovala jsem dosud jen jednu ruku), neboť přemalovávám to, čeho se dotkne.
Dotkl se vlasů a já je celé předělala, stejně jako tu ruku. Jen mušelínový rukáv nechávám od něho, protože to je čistá zručnost a v tom směru nemám výčitky.
Tedy mi propracovává ruku a já se bavím a povídáme si. Kolem páté přicházejí Tchoumakoffovi a Poitrineauovy.
Stejně, kromě pozadí, vlasů a plyše je to špinavá malba. Je to scvrklina. Dokážu to líp. To je Tonyho názor, ale přesto je spokojený a říká, že kdyby hrozilo, že budu na Salonu odmítnuta, byl by první, kdo by mi řekl, ať to neposílám. Říká, že se diví, když vidí, co jsem udělala.
Je to dobře pojaté, dobře uspořádané, dobře postavené. Je to harmonické, elegantní, půvabné!!
Ach ano, ale jsem nespokojená s tělem!
A pomyslet, že se řekne, že to je můj styl!! Je to scvrklina!
Jsem nucena uchýlit se k lazurám!! Já, která zbožňuju upřímnou, prostou malbu na první dobrou. Ujišťuji vás, že mě stojí přemáhání vystavit něco, co se mi tak provedením nelíbí, něco, co je tak odlišné od toho, co obvykle dělám… pravda, nikdy jsem neudělala nic, co by se mi líbilo… ale zkrátka je to špinavé, slátané.
Tony říká, že Breslau tentokrát podlehla vlivu Bastiena-Lepage.
A to díky mně, vynášela jsem před ní Bastiena-Lepage. Podléhá mému vlivu, jako já podléhám jejímu. Tony je tak laskavý, jak jen lze. A pomyslet, že jsem to mohla udělat líp. Zatracená skromnost! Zatracený nedostatek sebedůvěry! Kdybych se nebyla třásla a neptala se to be or not to be, byla bych se do toho pustila s předstihem…
Zadržme! Nedopouštějme se té pošetilosti naříkat nad tím, co se stalo.
Nevím, proč dnes večer myslím na Itálii. To jsou palčivé myšlenky, kterým se vždycky snažím vyhnout. Přestala jsem se svou římskou četbou, protože mě příliš rozohňovala, a obracím se k Francouzské revoluci nebo k Řecku. Ale Řím, ale Itálie, když pomyslím na to slunce, na ten vzduch, na všechno, blázním.
Dokonce i Neapol… Ó Neapol večer… a co je zvláštní, není v tom žádný muž. Když pomyslím, že bych tam mohla jet, blázním. Je to tak pravda, že mi kulisy Němé z Portici působí jakési pohnutí.

Poznámky

Pozn. překl.: Lazury (glacis) — tenké průsvitné vrstvy barvy nanášené na zaschlou malbu k úpravě tónu; pokládaly se za méně „upřímné" než přímá malba alla prima.
Pozn. překl.: V originále anglicky: „to be or not to be" — být, či nebýt (Shakespeare, Hamlet).
Pozn. překl.: La Muette de Portici (Němá z Portici) — opera Daniela Aubera, jejíž děj se odehrává v Neapoli; její kulisy Marii připomínají Itálii.