Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Neděle 21. března 1880

Včera jsem napsala spoustu lístků a dopisů, Enaultovi, Andrieuxovi, Blancovi a umělcům, Saint-Marceauxovi, panu de Caillas, Beaumetzovi, Julianovi, Tonymu. Bylo třeba něco oznámit nebo vysvětlit nebo poděkovat.
Dnes mě rušili. Mouzayovi, rodina; Kiki přišel, ale zůstal jen dvě hodiny a choval se klidně.
Pak Tchoumakoff, který rozdává rady, a konečně Saint-Marceaux, který mi také rozdává rady.
Docela se mi líbí, ale zanechává ve mně pocit nevolnosti. Vypadá nepřítomně, chodí rychle, mluví rychle. Uzlíček nervů. Já jsem taková taky, ale přesto ve mně zanechává pocit nevolnosti, ač o mém malování mluvil dobře. Jenže — když mi nikdo nic neřekne, jsem nespokojená, a když mluví dobře, zdá se mi, že se mnou jednají jako s malou holkou a že si ze mě tropí smích. Zkrátka dnes večer nemám tak dobrou náladu jako včera. Je to proto, že pravá paže je příliš dlouhá, jak jsem stále předělávala ramena a hlavu, je o pět centimetrů delší, a já, ta přísná kreslířka, jsem ponížená před sochařem, jako je Saint-Marceaux.
Soutzo si nechal přivézt cukrovinky z Bukurešti. Ale co je to za chlapce! Tropím si z něho smích, a on by teď chtěl vzít zpátky všechno, co řekl.
Včera, když jsme mluvili o Courtèsovi, jsem mu řekla: ten idiot Courtès mi nemusí říkat, že jste do mě zamilovaný, do čeho se to plete? Načež mi říká, že Courtès je vskutku idiot, že to říká, a že to slyšel od jiných. A že je mu to dokonce nepříjemné.
Co je vám po tom?
To, že to může uškodit mladé dívce.
Mně?
Vám.
A jak?
Když lidé nevidí, že to končí sňatkem, a vidí, že ten pán nepřerušuje styky s rodinou, jak se to dělá, když člověka odmítnou, co se říká? Není to slušné.
Dodává, že znaje mé teorie, věděl předem, že neuspěje. „Přišel jsem do vašeho domu s vědomím, jak na tom jsem."