Neděle 15. února 1880

Můj starý harfeník posílá dva lístky do Konzervatoře a já tam jdu s mámou, doma nechávám Poitrineauovy, Wodzińského a Kikiho, který právě odcházel!
Hecht je tam, v lóži s paní Adamovou a dvěma dalšími dámami. Viděli nás… Já jsem dobře neslyšela, co se hrálo. Tyhle špinavé bídy jsou rány palicí… A přece, proč mi zazlívá? Myslím, že to vymyslela máma, aby vysvětlila něco, co nevím. Říkají mi, máma, teta i Dina, že jsem slepá. Jak to, drahá, ten muž přichází každý den a dvakrát denně, a ty myslíš, že nic neměl za lubem? Koho jsi viděla přicházet jako jeho a být tu u vytržení jako on? Jsi tedy hloupá?! A když viděl, že se na něho dívají jako na žida, když mu to Motta řekl, stal se naším nepřítelem. Je to domněnka, ne vysvětlení. Ale mám v životě dost smůly na to, aby to byla pravda.
Vzpomínáte si, večeřeli jsme u něho, měl popozítří večeřet u nás a v šest večer jsme dostali jeho telegram. Od té doby dvě návštěvy, pak nic. Ale proč si lámat hlavu pátráním, když člověk stejně nic nezmůže. Co záleží na příčině, když je výsledek tak odporný!
Navštívily jsme paní de Bailleul, která se právě nastěhovala, byla u ní paní Grandperretová. Víte, stará Bailleulová je úplná přítelkyně, večeří u nás třikrát týdně a Mouzayová ji nazývá příživnicí.
Víte, důvod, proč se občas zabývám Arnaudem, je ten, že potřebuju všechno, co je nejlepší, všechno, o čem se mluví, čím se lidé zabývají, všechno, co se vzmáhá nebo dělá rozruch, mě fascinuje a musím to mít.
Ne že by Arnaud něco byl, ale koneckonců je to nesporný lev republiky, první mladý muž vlády, dandy oficiálního světa, a dokonce i ten druhý svět se jím zabývá a zdá se, že ho pokládá za lepšího než „ti uličníci".