Pondělí 16. února 1880

Jdeme ke královně, která je velmi laskavá. Stále hledám spoustu věcí pro svůj obraz.
Dnes večer v divadle Français premiéra „Daniela Rochata" od
od Sardoua. Vskutku událost. Máme výtečnou šestimístnou lóži. Skvostný sál, společnost a vláda. Ten žid vedle paní Adamové, která je s generálovou Türrovou (sestrou paní Rattazziové), již už málokdo nebo nikdo nepřijímá od chvíle, co chodí do oné společnosti. Ale s tím židem jsme se potkaly při příchodu, dokonce se velmi hluboko poklonil a pak velmi často lorňoval. Paní Gaviniová je s námi do jedenácti, pak jde k Béhirovi. Lóže napravo patří hraběnce Walewské, ta nalevo… už nevím komu, vypadaly jsme, že jsme spolu, tím spíš, že stará Gaviniová hovořila se svými sousedy. Vyjímalo se to velmi dobře. Jenže já jsem nebyla dost vyšňořená, šaty z vlněného mušelínu příliš denní. Bylo mi v nich horko a otravovaly mě.
Arnaud je tu přirozeně, dvakrát přišel pohovořit s herečkami sedícími na balkoně přímo pod naší lóží. Na okamžik jsem si myslela, že jednu z nich políbí, tak hluboko se sklonil, ale ten slovutný idiot se omezil na to, že vedle té ženy hlavou složil klobouk. Pěkné cvičení přede všemi, takový večer. Ostatně už je dost nečisté chodit mluvit s těmi ženami, jedna z nich je ta, kterou onehdy provážel v Bois, slečna Bianca. A já doufala, že je to dáma ze společnosti… republikánské. Vskutku se chovají… podivně, ti republikáni. Nedávno byl Gambetta vidět v lóži v premiérový večer s nějakou ženuškou; v mřížované lóži, to je pravda, ale všichni z parteru mohli při průchodu vidět. Co se týče hry, musím ji vidět znovu, zdá se mi, že jsou v ní nudné délky, ženevské rozhovory, působí to švýcarsky.
Ale tolik se křičelo, tleskalo, pískalo, souhlasilo a protestovalo, že člověk slyšel jen polovinu… Hrdina je velký řečník, jakýsi Gambetta, ateista; hrdinka je mladá anglo-americká protestantka, velmi liberální, republikánka, ale věřící. Vidíte, co takový námět může dát v současné chvíli.
Při odchodu, ať se otočím, kam chci, všude ten žid. Jsem jím posedlá.
Juliette Lamberová prý mámu ze své lóže pozdravila.
Při sestupu po schodišti byla před námi a já jsem manévrovala tak, abychom se nesetkaly. Arnaud u východu, ale já se chovám, jako by neexistoval, a vlastně pro mě neexistuje od chvíle, co se s ním nedá nic dělat.
Vzpomínka na modrou lišku mě trápí míň, ale přece jen je mrzuté, že si ten hloupý nadutec představuje… ohrané téma.

Poznámky

Pozn. překl.: Daniel Rochat — hra Victoriena Sardoua (premiéra 16. února 1880) o sporu ateistického politika a zbožné protestantské manželky; dotýkala se kontroverze civilního vs. církevního sňatku.