Sobota 14. února 1880

Šesté sezení. Gabrielovy hračky přivádějí další. Kiki mi dal šest krabiček vojáčků a jiných z olova a kočičku, kterou se natáhne a ona chodí.
A tak se s nimi bavím, natahuju pejska a hraju si s magnetickým hadem, hlemýžděm a žábou.
Dost lidí, Rouzat, Wodziński, Soutzo, Turquan, Fromessant, Lahovari (tajemník rumunského vyslanectví), Miranda, Colonna, Bičinský, paní Gaviniová, Randouinová, Poitrineauová a tak dále.
Dnes večer první sobota u Krishaberových. Skvělá recepce, hudba a tance, není dost lidí, ale elegantní ženy. Přirozeně ještě nikoho neznám kromě Munkácsyho a jeho ženy. Tančila jsem se spoustou ropuch a rozdávala přitom půvaby pro diváky. Hodně jsem zeštíhlela, paže mají pevnost a jemnou oblost bronzu. Přejala jsem účes z našeho večírku. Vlasy stočené dosti nízko tak, aby byl vidět tvar lebky i šíje. Vpředu okrášleno volnými prameny a lehkými kudrlinkami, které jako by se rozlétly. Při tanci se nečervenám, jenže Soutzo tvrdí, že vypadám, jako bych se na všechny vykašlala, a hlavně na své tanečníky. Říkali mi to už několikrát a docela se mi to líbí, tím spíš, že ti, na které kašlu, to podle Soutza a spol. ne vždy vidí. Ten chlapík vytrvává, řekla jsem mu, že to nepůjde. Ptá se, jestli bych si ho vzala, kdyby měl 2 000 000 renty (mluvilo se o tom u stolu).
Bez váhání, drahý pane, a smějeme se.
Poslyšte, kníže, jak chcete, aby vás člověk bral, nejste nic, nemáte ani budoucnost, ani kariéru, ani řemeslo. Jste jen malý mladík. Je to žalostné!
Máma se směje, protože jsem se v tom republikánském salonu cítila jako doma. Na konci je skleník a kuřácký salonek, kde by se člověk rád procházel s Gabrielem.
Paní Adamová tam byla, ale hrála se hudba, nedalo se procházet, a tak odešla brzy.