Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota 17. ledna 1880

Spousta lidí. Na hodinu se vytratím na zkoušku k Worthovi. Stará se o mě pan Jean Worth (syn). Ušil ten kostým přímo na mně, dvacet sedm žen kolem mě a on na kolenou připevňuje růže a drapíruje čínský krep.
Jsem za paní Récamierovou, v bílém čínském krepu s peplem zdobeným stříbrnými třásněmi, a celé to protíná girlanda z bílých růží bez listů.
Paže, šíje!! Vlasy všechny vyčesané, psyché uzel a věnec z bílých růží převázaný stříbrnou stuhou, ten stříbrný uzel je div, stuhy jako by se rozlétly. Krepové drapérie nechávají prosvítat sukni z pruhovaného gázu zdobenou těžkými třásněmi, které při sebemenším pohybu dopadají na nohy. Pas, ač pod ňadry, se nádherně rýsuje skrze všechny ty záhyby čínského krepu lnoucího k tělu. Ujišťuji vás, že je to div (cena 1 300 franků), tím spíš, že je to možná jediný kostým na světě, který ze mě činí krásku, opravdovou krásku.
Ale co rozpaků!
Jít, či nejít? To si nikdy nedokážete představit… Konečně o půl deváté jdu ke Gaviniovým. Máma je proti tomu plesu.
Gaviniovi jsou dokonale obeznámeni s našimi nicejskými trampotami i se vším ostatním, tím cennější je jejich přátelství. Ale strašně se mi tam chce.
Gavini říká, že v naší výjimečné situaci je třeba být opatrná. Nemáte v domě muže a nestýkáte se zdejší ruskou kolonií. I sebemenší věc je pro vás důležitá.
Inu… Krishaber tvrdí, že můj kašel je čistě nervový, je to možné, neboť nejsem nachlazená, nebolí mě ani v krku, ani na prsou. Prostě se dusím a píchá mě na pravém boku. Konečně se vracím v jedenáct, a třebaže si přeji vážně onemocnět, abych na ples nemusela, oblékám se. Jsem krásná.
Přijíždíme, ale už od předsíně mi připadalo, že vcházím do nějakého pochybného podniku. V prvním salonu zdravíme paní Adamovou, velmi milou, která se zdá být naším příchodem nadšená. A vtom chci odejít. Je to jako na plese v opeře, ženy jsou tak ošklivé a vystrojené jako ty, co tančí v opeře. Některé jsou za pierroty. Paní Adamová je překrásná v krátkém kostýmu, myslím cikánky. Ale ta její společnost! Cítím se sama, nešťastná, nepatřičná a prosím… mámu, ať odejdeme. Alexis a Bojidar nás přicházejí navštívit, zatímco se skrýváme.
Ale lidé si mě začínají prohlížet, zrovna když tance ustávají. Ach, kdybych byla věděla, byla bych si nasadila černošskou hlavu z drátu a přišla zahalená do beduínského pláště. Gaillard přichází, ale po všem, co říkali Gaviniovi, mám příliš strach… ostatně co se žen týče, je to vskutku bídná sešlost. Žádáme o svůj kočár a zatímco na něj v toaletním pokoji, kam jsem se uchýlila, čekám, špulím pusu a házím očkem po Alexisovi!??!
To je marně promarněná krása. Víte, zahlédla jsem Hechta a okamžitě jsem se vytratila na opačnou stranu. Tak budu moct říct, že jsem tam nebyla. Řeknu, že jsem se oblékla, ale že jsem se v předsíni rozmyslela a že jsme zase odjely. Možná jsem udělala chybu, že jsem neobešla salony, ale opravdu, ta společnost… nevěděla jsem, kde jsem, a to s odhalenou tváří. Ale teď jsem ve známosti s paní Adamovou, to je hlavní.
Arnaud poslal Alexisovi na Nový rok navštívenku. A Gabriel přitom tvrdil, že zapomněl.
Gabriel to říkal, aby mě uklidnil, neboť je anděl a na celém světě je jen on počestný a dobrý.
Ó, republikánská výchovo! Víte, že mě Multedo poznal na plese v opeře a že jsme spolu večeřeli, on, já a de Daillensová. Nikdy o tom nikomu neřekl ani slovo. A Arnaud!
Inu, začínám věřit, že snad budu mít příležitost se ospravedlnit…

Poznámky

Pozn. překl.: Juliette Récamierová (1777–1849) — proslulá kráska období Direktoria a císařství, často zobrazovaná v neoklasicistním rouchu (David, Gérard). ↩
Pozn. překl.: Psyché uzel — klasicizující účes s vlasy sebranými do nízkého drdolu v týle. ↩