Úterý 13. ledna 1880

Paní Gaviniová nás přišla navštívit.
Probudí mě v poledne Berthe. Blanc napsal Lancasterovi, že přizná-li jeho žena svou vinu a slíbí-li on sám, že se napříště bude chovat lépe, on, Blanc, svolí, že nepožene věc dál, neboť si nepřeje, aby se cokoli nepříjemného přihodilo dámám [začerněné slovo: u] nichž k tomu všemu došlo. Lépe to udělat nešlo.
Gabriel se s námi přišel kolem páté rozloučit a domluvíme se, že se večer setkáme ve Français, ale já na něho přes svou harfu (je hodina lekce) volám, že nechci a že odejdu, jestli přijde.
Jsme v temné přízemní lóži, tak temné, že vůbec není vidět, jestli tam jsme. Paní Krishaberová sedí naproti v první lóži, dám tedy znamení Nervovi, který mě k ní zavede. Na schodišti potkáme Géryho, který míří k mým, zatímco se trochu předvádím vedle paní Krishaberové.
Dnes večer mám vážnou a citlivou náladu. Archanděl zítra odjíždí, je to škoda a ještě lépe.
Přichází si pro mě, ale já zůstávám až do konce dějství a roztržitě mu zavřu dveře před nosem, zapomínajíc, že zná tu dámu, které ho včera představili. Ta se domnívá, že jsme zamilovaní, a s úsměvem mi ho vychvaluje.
Hraje se „Victorinina svatba", počestné myšlenky, hra slečny Barettové a má chřipka mě dohánějí téměř k pláči a má společnice mě upozorní, že mám na pravém víčku perlu. Vtom se archanděl vrací, aby mě odvedl, a [začerněná slova: vede mě] tou nejdelší cestou, jak se mi zdálo, pak se mě ptá, jestli chci vidět foyer, ráda a jdeme tam do foyer, kde není ani noha, dějství právě začalo.
Krásný foyer, že, slečno?
Ano, velmi krásný.
Je to bláznivé, nakonec se osmělí natolik, že mi málem upraví pramen vlasů, který mi padal na ucho. Nervo je v lóži, přináší nám bonmot večera. Jakýsi sluha, když mu podával svrchník: Ach, pane barone, ženy z dob císařství už hodně zvadly! Nervo si za vymýšlení moc neúčtuje. Kašlu a dusím se, ale nenápadně, jako bych byla vážně nemocná. Ostatně celé tohle divadlo… mě rozcitlivělo.
A když jsme u divadla, paní Krishaberová mi rozhodně radí, abych se mu vážně věnovala, prý jsem se pro to narodila. A včera se všichni ptali, kdo mi dává lekce. Vanitas! Cupiditas gloriae! Gabriel nás opouští před koncem, musí prý odvézt domů sestřenice. Ale myslím, že lže, protože jsme nasedaly do kočáru zrovna ve chvíli, kdy běžel pro svůj. Je konec. A tak málo jsem ho dnes večer viděla a nebyla jsem ani milá, ani vtipná. Co naděláte, to ukrutné zoufalství z odloučení! Tropte si blázny, dceruško! Ne, nejsem zblázněná do toho dítěte (vysokého jako bidlo, čtyřiadvacet a půl roku a plnovous do špičky jako Arnaud), slovo zblázněná se nehodí. Je to něco jiného, neboť je zjevné, že tu cosi je… cosi velmi zbytečného, cosi… směšného. Cestou domů jsem se cítila jaksi zmateně, jako by mi cosi chybělo.
Posadila jsem se na zem před oheň, mechanicky jsem stočila oči a zdálo se mi, že je tam místo právě pro… Inu, tak klidné představy. Ale to není pro mě. Odjíždí zítra ve tři, ale dluží mi jednu úsluhu, a tedy ještě předtím mu mám poslat balíček (?), je to hloupé, ale zábavné.
Ta hra, věřili byste? na mě zapůsobila, jako bych se chystala, až budu ve svém pokoji, rozplakat se, protože archanděl odjíždí.
Tím lépe, je konec. Možná by se to bylo zvrtlo ve zlé.
Ostatně jsou dvě hodiny, nemám co říct, a přece je to, co píšu, špatně vysvětlené, a přes přemíru slov neúplné…

Poznámky

Pozn. překl.: Le mariage de Victorine — sentimentální drama George Sandové (1851) o poctivé lásce.
Pozn. překl.: Latinsky: Marnost! Touha po slávě! — Mariino žertovně klasicizující pokárání sebe samé.