Středa 14. ledna 1880

Byla to dětinská návštěva, ten foyer. Ostatně bledá tvář archanděla bledne. Z včerejších dojetí už nezbývá skoro nic. Co se týče balíčku, který mu mám poslat, bude to krabička převázaná růžovými stužkami, v níž bude jezulátko [začerněná slova], beránek, anděl, lilie a srdce z mýdla [začerněná slova:
[Napříč stránky: Ke každému předmětu patří kartička s barevnou vinětou a heslem. K jezulátku kytice s nápisem: čistá jako on, skromná jako ona. K beránkovi vlak ozdobený maceškou s nápisem: jdi, kam tě srdce mé posílá. K andělu kytice pomněnek s nápisem: hold je skromný, leč upřímný. A konečně k lilii holubice s nápisem: od jedné přítelkyně.
Srdce je z červeného mýdla, otevírá se a uvnitř jsou vidět dvě holubice.]
Mouzayová mi říká, že bych moc ráda viděla Géryho se jměním toho druhého. To se ví!
Ale je konec. A přece ve mně ten ďábelský anděl zanechal cosi jako sen…
Krishaber říká, že můj kašel je čistě nervový.
Záležitost Blanc–Lancaster tím končí díky dopisu, který jsem napsala Blancovi.
Snažím se přijít na to, jak jsem si Gabriela vytvořila. Myslím, že obdivováním jeho ctností… vypadá tak počestně. A pak — jsem unavená, omámená, sklíčená svým malováním a potřebuji jakousi neurčitou představu klidu, odpočinku, zapomnění.
Étienne přijel.
Naše tak vydařená slavnost jistě přivede další. Prý se všichni výborně bavili. Paní Gaviniová šla druhý den k Savaneové a vylíčila ten večer ve velmi lichotivých slovech před dvěma svými sestřenicemi a dalšími dámami. Prý se o tom mluví.
S Gabrielem proběhlo všechno andělsky. Mělo by se u toho zůstat a nic neříkat, mohlo by se to zvrtnout. Ale koneckonců o nic nejde… a já jsem příliš hloupá.
Jsem ráda, že odjel, protože kdyby zůstal déle, byla bych si možná uvědomila, že se nelíbím…