Pátek 2. ledna 1880

Jdeme do opery, paní Gaviniová a já (lóže do opery vždycky zajišťuje ona) s hrabětem de Chaudordy, Filippinim a markýzem de Las Cases. Pan de Morgan a baron Rognât nás přijdou navštívit a u východu mě obklopuje pět mužů…
Velký dojem, úspěch u publika. Ale také naprosto neobyčejná silueta. To není krejčovina, to je sochařství. Nízký korzet nechává ňadra volně se vyklenout a přes to pruhovaný gáz, který jsem si sama napíchla, jakoby vymodelovaný — žádný Worth by to nesvedl a žádná žena by to neunesla; člověk to totiž musí vycítit a sám provést.
Byly tam hezké siluety, obdivuhodně provedené živůtky, oblá ňadra, štíhlé pasy, ale nikdy jako já. Už dávno jsem neměla podobný živůtek. Aby však byl hezký, je třeba mít ňadra jako já, velmi malá, jako polovina poháru… ne, špičatější a vyklenutější. Je nemravné, co tu vykládám. Jen věřte, že tam byla podšívka a že to bylo nesmírně cudné.
Ale Gabriel tam nebyl. Nemohla jsem ho pozvat do lóže paní Gaviniové; jeho nepřítomností je ten večer skoro promarněný.
Pan Géry nás dnes odpoledne navštívil, přijala jsem ho s tetou.
Mrzí mě, že Gabriel nebyl v opeře. Vypadá tak počestně a má tak krásné oči. Pan de Las Cases přinesl tři krabice bonbonů a dvořil se mi. Chcete-li, abych si ho vzala… já nechci. Ostatně okouzlující, sekretář vyslanectví zbavený úřadu kvůli tomu, že byl přítomen pohřbu malého prince. Po návratu jsem o tom všem rozmlouvala se svými a dospěla jsem k přesvědčení, že jsem Lásce naprosto cizí. Sláva nebo peníze mi mohou poplést hlavu, ale srdce… dosud nikdy. Máma by byla nejšťastnější ženou, kdybych se vdala. Ach, kdybys mohla milovat a být milována třeba Gabrielem! Milovat ho? Nemožné. Být jím milována?… to by bylo trapné. A přece se mi to jednou stát musí… přeji si, aby to přišlo, teprve až mě to nebude moct svést k nějaké hlouposti. Paul je šťastný hlupák, zbožňuje a je zbožňován. Bylo by to kouzelné, kdybych mohla, neboť víte, prý Láska způsobí, že člověk opustí všechny své představy… zkrátka je to láska.