Čtvrtek 11. prosince 1879

Jedeme se projet na saních s paní Gaviniovou a ona nám oznamuje, že se Multedo žení.
Po prvním překvapení jsem ráda... Je to dobrák a bere si mladou a hezkou osobu z dobré rodiny a dost bohatou, 300 000 franků věna. A pak mě to ušetří scén. Několikrát jsem se málem pohádala s Gaviniovými, kteří chtěli, abych si ho vzala, a když jsem odmítala, pořád trvali na tom, že je to proto, že proti němu něco mám. Marně jsem přísahala, že nic nemám, ale že se mi prostě nelíbí. Došlo to tak daleko, že to paní Gaviniová několikrát řekla Multedovi. Pokaždé, když mluvil o nás, říkala mu, ať mlčí, že ho nesnáším a že je definitivně konec. Ještě minulou sobotu se mě zeptal, jestli ho opravdu nesnáším, a tak jsem mu upřímně vysvětlila, že jedině moje lhostejnost zavinila představy, které si vytvořila paní Gaviniová, že proti němu nic nemám a že když do něho nejsem zamilovaná, není to ještě důvod myslet si, že ho nenávidím.
Vracíme se tedy z projížďky, poté co jsme se zastavily u Randouinových, kde necháváme paní Gaviniovou, a doma nacházíme mé matky a Bojidara, jimž tu novinu sdělujeme. Mé matky jsou překvapené a dotčené, myslely si, že Multedo pro mě umře láskou, a máma začíná naříkat, že by chtěla být na místě paní de Lattena (tak se jmenuje budoucí tchyně), že by aspoň měla jistotu a umřela by klidně. Já jsem ji, rozumíte, jemně požádala, aby takové věci neopakovala, protože ačkoli všichni vědí, že jsem to já, kdo toho pána odmítl, až uslyší matku takhle mluvit, budou říkat, že nás opustil. Zvlášť o mně se to řekne snadno, mám takovou smůlu; vždyť se říkalo, že Janvier de la Motte o mě nestál, když jsem ho já rozzlobeně odmítla, ještě než mi byl představen.
Co myslíte, že mi matka odpověděla? Odpověděla, že ji to nezajímá a že bude přede všemi opakovat, co právě řekla, že... a nato hádka, vzkříšení všech starých křivd a přísaha na čest, že jsem to já, kdo se kompromituje a ničí, a že všichni vědí, že si z ní nic nedělám, že ona si může říkat, co chce, a že bude přede všemi mluvit o tom, čeho lituje a na co žárlí, atd. atd.
A já jsem přitom, to vám přísahám, jen velmi umírněnými slovy dokazovala, že takové věci kompromitují nás a ponižují mě.
Ale kdepak! Jsou to bláznice a řeknou spíš čertví co, než aby uznaly, že mám pravdu, když jsme v rodinném kruhu, nikdo cizí tu není a dá se v klidu domluvit. A před lidmi strojená poníženost, kvůli které se říká, že celý dům řídím já. Zkrátka bláznice... Já to všechno pouštím k vodě.
Pouštím k vodě Arnauda, který si mě nevšímá.
Večer končí fraškou: dámy, kněžna, Bojidar, Alexis a Blanc odjíždějí do Variétés a my, Dina, de Toulouse a já, vytahujeme ze skříně večeři se šampaňským, a po večeři prostíráme čtyři příbory, aby se zdálo, že tu byla návštěva, a do vypité láhve od šampaňského nalévám vodu s bílým vínem a pečlivě ji zazátkovávám; stejný trik s paštikou z husích jater, kterou zase slepuji. Všichni se vrátí na pozdní večeři. Dobrou chuť.