Středa 10. prosince 1879

Byly jsme navštívit otce Didona v dominikánském klášteře. Musím vám snad říkat, že otec Didon je kazatel, jehož sláva už dva roky roste před očima a kterým se teď zabývá celá Paříž?
Byl uvědomen předem; jakmile přijdeme, jdou ho zavolat a čekáme na něho v jedné z těch prosklených přijímacích kójí, napůl cel, se stolem, třemi židlemi a dobrými malými kamny. Už včera jsem viděla jeho portrét a věděla jsem, že má nádherné oči (krása, která Josephovi chybí).
Přichází velmi vlídný, s vystupováním světáka, velmi krásný ve svém krásném hábitu z bílé vlny, který mi připomíná šaty, jaké jsem kdysi nosívala. Nebýt potupy tonzury, byla by to hlava podobného typu jako Cassagnacova, ale osvícenější, s upřímnějšíma očima, s přirozenějším, třebaže velmi hrdým držením; tvář, která začíná hrubnout a která má v ústech totéž cosi nepříjemně křivého jako Cassagnac.
Ale veliká noblesa, žádný přehnaný kreolský šarm, matná pleť, krásné čelo, hlava vztyčená, rozkošně bílé a krásné ruce, veselý výraz, a dokonce, pokud to jen jde, dobrácký. Člověk by ho chtěl vidět s knírem.
Je velmi duchaplný, přestože má velkou sebejistotu. Je tak vidět, že si je dobře vědom celého rozsahu své obliby, že je zvyklý na zbožňování a že je upřímně šťastný z rozruchu, který se kolem něho dělá. Stará Mouzayová ho přirozeně dopisem předem upozornila na zázrak, který uvidí, a my mu mluvíme o tom, že bych namalovala jeho portrét. Neodmítl, ale řekl, že by to bylo obtížné, skoro nemožné, mladá dívka, která maluje portrét otce Didona, on je tak na očích, tolik se o něm mluví...
Ale vždyť právě proto, hlupáku!...
Představili mě jako jeho vroucí obdivovatelku. Nikdy jsem ho neviděla ani neslyšela, ale tušila jsem, že je přesně takový, jaký je, s hlasem, který i v obyčejném rozhovoru přechází od mazlivých tónů k téměř hrozivým výbuchům.
Je to portrét, který naprosto cítím, a kdyby se to dalo zařídit, byla bych velmi šťastná.
Ten veliký čertovský mnich nebude asi zrovna mravný, rozumíte?
Už předtím, než jsem ho uviděla, mi trochu naháněl strach... Ještě by se mohlo stát, že bych se červenala, kdykoli se o něm bude mluvit, a to by bylo tak nepříjemné, mnich! Je to bytost, která by na mě mohla mít vliv, a to nechci.
Slíbil, že nás navštíví, a na okamžik jsem si přála, aby zůstalo jen u slibu.
Ale to je hloupost, a jediné, po čem teď toužím, je, aby svolil, že mi bude sedět. Nic na světě by mi jako ctižádostivé malířce nepřišlo víc vhod.