❦
Čtvrtek 6. listopadu 1879
Jeudi, 6 novembre 1879
Co vám mám říci? Mám si snad zase stěžovat na zbabělce, kteří mě obklopují? Já nemohu nic! Má matka měla na okamžik nápad jet do Ruska a všechno zařídit. Jsem věru naivní, že jsem tomu na chvíli věřila.
Que vous dirai-je ? Faut-il encore me plaindre des lâches qui m’entourent. Moi, je ne puis rien ! Ma mère avait un instant l’idée d’aller en Russie et de tout arranger. Je suis bien naïve d’y avoir cru un instant.
Jsem odsouzená. A nikdo mě nechce zachránit. Ten příšerný pocit, že mluvím k hluchým, že křičím v podzemní chodbě, odkud mě nikdo neslyší.
Je suis condamnee. Et personne ne veut me sauver. Cette sensation affreuse de parler a des sourds, de crier dans un souterrain d’ou personne ne m’entend.
Umění. U sta hromů! Já vím, ale kde jste viděli, aby se někdo proslavil po dvou letech studia! Umění mi dá postavení, až mi bude osmadvacet nebo třicet! Neboť všichni ti malí velcí muži, proslulí v pětadvaceti, začali chodit do ateliérů už v patnácti či sedmnácti letech. Já potřebuji něco okamžitého, je mi dvacet, skoro jednadvacet let.
L’Art. Eh Pardieu ! Je sais, mais où avez-vous vu une célébrité au bout de deux années d’études ! L’Art me donnera une place quand j’aurait vingt-huit ou trente ans ! Car tous ces petits grands hommes connus à vingt-cinq ans ont commencé à aller dans les ateliers dès l’âge de quinze ou dix-sept ans. Ce qu’il me faut c’est quelque chose d’immédiat, j’ai vingt ans, presque vingt et un ans.
Je hloupé se zmítat. Nedá se už nic dělat. Ano, dobře to vím, ale jsem slabá, trpím a pláču. Je to absurdní, jelikož je to marné. Nemělo by to být, jelikož to k ničemu není.
C’est bête de se débattre. Il n’a plus rien à faire. Oui, je le sais bien, mais je suis faible, je souffre et je pleure. C’est absurde puisque c’est inutile. Cela ne devrait pas être puisque cela ne sert à rien.
Měla bych se tomu bránit... ale jsem zbabělá a pláču nad sebou.
Je devrais m’en défendre... mais je suis lâche et je me pleure.