Středa 10. září 1879

Strýc Lautrec přijel, stráví s námi nějaký čas.
Nevím, jestli jsem vám už vyprávěla o plánu na sňatek mezi ním a Dinou.
Byl ženat se sestrou dědečka, s níž měl několik dětí, ale přežily jen dvě: hrabě Alexandre, starý mládenec, a markýza Montecuculi de Merano, která má spoustu dětí a je velmi bohatá, neboť zdědila majetek po starém příbuzném, markýzi de Meranovi. Jsou kolem toho dokonce nějaké historky. Starý strýc dostal nápad udělat z Diny mladou vdovu, nápad je rozkošný... Dina je krásná čtyřiadvacetiletá dívka, když jí bylo devatenáct, myslela jsem, že je už zvadlá, ale to mi bylo jen patnáct... Jako docela mladá byla unavená, bledá, do zelena, ošklivá, a teď s trochou úpravy, byť bez líčidla, dokáže udělat dojem a vypadat velmi mile. I pleť se jí udělala velmi bílá a lehce do růžova, ačkoli tělo zůstává tmavé a zemité barvy, nevysvětlitelné u těch nejplavějších z plavých vlasů, do zelena plavých na skráních a zlatých na konci copů. Vlasy jí padají níž než po kolena, ale je jich velmi málo; na hlavě a až po ramena jsou ještě husté, ale zbytek copů je žalostný, což nahrazuje tím, že do nich vplétá dlouhé falešné kadeře, a vše dohromady tvoří úžasný les... Právě to pobuřuje mou hloupou poctivost, když lidé ty vlasy obdivují; myslím, že bych nedokázala snášet všechny ty komplimenty, vědouc, že tři čtvrtiny té krásy nejsou pravé, neboť, mezi námi, kdyby nechala viset jen své vlastní vlasy, vysmáli by se jí, byly by to krysí ocásky. Co na tom, říkám to jen tady a střežila bych se to říci komukoli na světě, ale mám skrupule.
Nerada bych vydala tu dívku tomu starci. Musí mu být sedmdesát... ale může žít ještě deset let. Jenže jiná partie není... a vdát se přece musí.
Hecht a Blanc večer. Blanc hraje piket a cítí se trochu skleslý kvůli pozornosti věnované Hechtovi. Zůstali jsme do jedné hodiny, načež všichni dostali hlad, povečeřeli jsme a přítel Gambettův odešel teprve ve dvě hodiny spolu s přítelem Paula de Cassagnaca.