Sobota 12. července 1879

Přečtěte si noviny.
Šla jsem ukázat Dinin portrét Tonymu, který mě zahrnul komplimenty. Ale ani to nedokáže ze mě sejmout tu ospalost, ten smutek, cosi příšerně tíživého… Jako bych byla přítomna tomu nepředstavitelnému obřadu tam daleko.
Všechny mé osobní smutky jen posilují to hluboké pohnutí, tu nevysvětlitelnou bolest.
Bože můj! Proč jsi to učinil! Bože můj, proč jsi to učinil?
Paní Gaviniová mě přijela vyzvednout a jely jsme do Bois. Spoléhala jsem, že se tím trochu vzpamatuji, ale dozvěděla jsem se, že Cassagnacova žena chodí ke španělské královně a že ji královna líbá a že paní de Cassagnac řekla královně, že je pozvána císařovnou na šest dní do Chislehurstu a že jí odtamtud napíše podrobnosti.
„Šla tam jako kdekdo,“ dodává paní Gaviniová, „to bych ráda věděla, jestli se bude císařovna zabývat paní de Cassagnac. A tak se tomu kdekdo směje, jsou to příliš velcí lháři, ti Cassagnacovi.“
„Ale madam, ti, kdo vědí, se tomu smějí, ale na ostatní to dělá dojem,“ povídám.
„Ech! v Paříži to ví kdekdo! Lidé se tomu smějí.“
To všechno je nevyhnutelné, ale přece jen mě to dost mrzí.
Říká se, že Popaul přejde k panu de Chambord, legitimisté jásají, Cassagnacovy portréty se hemží po klášterech. Zajisté pro povznesení jeptišek. Ale jestli náš kandidát tento obrat dokoná, učiní to se vší obratností, jíž vládne. A myslím, že teď chápu cíl těch posledních článků o Jérômovi a o zárukách a tak dále. To ho náramně potěší. Jeho ideálem by bylo být synem křižáka a bránit Krále a Boha, Boha a Krále svou dobrou toledskou čepelí. Uvidíme…
Jsem velmi nešťastná, cosi černého a smutného mě celou zahaluje. A pořád se přistihuji, jak myslím na ty příšerné obřady tam daleko. Plakala jsem, ale ne dost, tíseň mě svírá.