Pondělí 16. června 1879

Podám vám tedy zprávu o dnešním pamětihodném a skandálním zasedání, které bude jistě historické jakožto záplava násilností a hlouposti.
Jedu tam s mámou a za kavalíry máme Leverta a Janviera de la Motte (který má na ženění druhého syna, o němž mi mluvila paní de Bailleul! Ještě tohle!). Ve Versailles nasedneme do tramvaje a já mám to potěšení zjistit, že mé nohy jsou pánům poslancům známy a ceněny…
Opravdu, víte, slyšela jsem některé, jak si to šeptali do ucha. Ti pánové nás tedy dovedou na naše místa a zasedání začíná. Mám klobouk, který mi sluší, a to mi dodává drzosti dívat se na celý vesmír i na Cassagnaca, jako bych se právě provdala za velkoknížete. Paní Adamová, choť Edmonda Adama, sedí v lóži prezidenta republiky; marně hledám paní Arnaudovou. Na jedné tribuně je vidět paní de Boishébert (údajnou novou Cassagnacovu milenku), nedávno odloučenou od svého manžela, pana markýze de Boishébert, která žije pod ochranou starého, velmi bohatého strýce. Jsme v Gambettově lóži, a proto jsem nenašla tu Acardovou, která seděla v diplomatické lóži. Byla bych ráda, kdyby ten poměr byl pravdivý… ale markýza je dlouhá, hranatá, málo elegantní, ramena má trochu nakřivo a tvář jako ovečka. Malované obočí a pleť, která snadno zrudne. Zkrátka jakési nevím co, co se může líbit. Jde, jak víte, o návrh zákona Julese Ferryho.
Mirabeau vystupuje na tribunu, pomalu, s větší chladnokrevností než kdy jindy, a když vyčkal, až nastane naprosté ticho, začíná pomalu, jak prý mluvíval Mirabeau. Navzdory všemu tomu očerňování, jehož se mu dostává, poslouchají ho pozoruhodně pozorně.
Ale už u druhé věty se řečník rozjede a strhne se ohromný hluk. Gambetta je velmi prudký a hned na začátku mu za slovo, které by za jiných okolností vyneslo nanejvýš volání k pořádku, uloží nejvyšší trest. Nastane takový povyk, že se diváci na tribunách bez dechu zvedají… je to jedinečná podívaná. Poslanci se vrhají do půlkruhu sálu a od nadávek se přechází k rvačce; vidím na vlastní oči rány lokty, rány pěstmi a snad i vyměněné políčky; některé rozzuřené odnášejí, odvádějí; lidé se vrhají mezi bojující. Pravá řežba. Cassagnac zatím bledý a nehybný pozoruje bitvu z výšky tribuny. Tu předseda vstane, pronese několik slov, která nejsou slyšet, gestikuluje a nasadí si klobouk. Ne, nikdy jsem neviděla nic tak strašného jako toho muže s kloboukem, který mu byl příliš velký. Dodávalo to tomu muži jakýsi zlověstný a děsivý vzhled; ten úkon, ve skutečnosti tak prostý, působí však díky významu, který se k němu váže, ohromujícím dojmem. Bitva pokračuje a tribuny se vyklízejí.
Obecenstvo se hrne do chodeb a náhoda tomu chce, že se ocitneme blízko dona Carlose.
Rozruch je nesmírný (schovám vám zítřejší noviny, uvidíte v nich všechno, ale některé věci povím, protože se obávám, že například scény rvačky budou ze studu vypuštěny). Cassagnac otec, notně vyvedený z míry, přechází po chodbě, kde se objevuje i několik poslanců pravice. Přichází Janvier, slibuje, že se půjde zeptat, a vrací se se zprávou, že zasedání bude obnoveno; v tu chvíli přibíhají kvestor Margaine a Bescherelle a křičí, že se musí vyklidit i chodby.
„Ale proč?“ ptá se Janvier de la Motte.
„No tak, no tak, Bescherelle,“ pokračuje Margaine, „ať se rozkazy vykonají; zřízenci, vyveďte obecenstvo!“
Polovina tvrdošíjně zůstává, a zatímco zřízenci obecenstvo prosí, aby odešlo, a obecenstvo vykonání toho rozkazu zdlouhavě protahuje, Janvier vystoupí do poloviny schodiště, které vede na galerie třetího patra, zastaví se tam a křičí z plna hrdla, že chce, aby mu ukázali článek jednacího řádu, podle něhož obecenstvo nesmí zůstat na chodbách.
„Ale můj milý příteli,“ odpovídá mu Margaine rovněž z plna hrdla, „nechte mě přece zjednat zákonu respekt!“
„Žádný takový zákon není! Obecenstvo má právo zůstat na chodbě, o tribunách nemluvím, ale vaše tribuny jsou zamčené, takže se nic nevidí.“
Nakonec se rozhodne, že nás nažene do čekárny. Don Carlos, krásný jako bůh, stále seděl, a zřízenec, který ho neznal, k němu přistoupil a málem se ho dotkl na rameni, aby odešel; tu jsem viděla, jak se vzbouřila královská krev: princ vstal a svraštil obočí, jak to dovede jen král. Neřekl nic a odešel s ostatními, ale ten pohyb a ten pohled mě zasáhly. Protože byl veliký nával, nabídl mi Janvier rámě a baron Haussmann vedl mámu.
Konečně se zasedání obnovuje a my se vracíme na svá místa.
Všichni jsou rozrušení.
Cassagnac se vrací na tribunu a tentokrát ho myslím poprvé vidíme upřímného. Je naprosto otřesen a mluví velmi rychle hlasem, v němž je cítit hněv. Zatímco mluví, zaujme Arnaud postoj tak přirozeně a s takovou antickou i moderní grácií, že se na něho mimoděk dívám a obdivuji všechny jeho pohyby, tak pružné, tak mužné a zároveň tak půvabné. Nelze mít víc kouzla a síly a jestliže jeho arabská hlava nechává něco na přání, jeho tělo a všechny jeho pohyby jsou nesrovnatelně krásné. Ne, jeho hlava se k jeho tělu hodí a mé oči jsou do té bytosti naprosto zblázněné. Je tak vzácné vidět muže, který je dokonalý jako celek.
Krásné hlavy člověk vídá, vznešené muže také, ale najít tu vznešenost spojenou s takovou silou, mládím a krásou, to je vzácné, a já to vidím poprvé. Především je dokonale oblečen, ale ponechám-li stranou tuto společenskou přednost a dívám-li se na něj jen očima umělkyně, jsem okouzlena a unesena: každý jeho pohyb, každá póza (odhlédněte od zlomyslného smyslu toho slova) by stály za okopírování. Ne nadarmo je synem té rozkošné ženy, kterou jsem viděla.
Ale Mirabeau, bledý a vyvedený z míry, znovu nabývá trochu chladnokrevnosti a končí s tónem skvělého pohrdání. Přes všechna jeho odvolání je vyloučení vysloveno; tu pronese poslední urážku, sestoupí z tribuny a místo aby odešel, jde si sednout do své lavice. Předseda mu hrozí generálním prokurátorem, znovu si nasadí klobouk a odchází.
Tak tedy, navzdory Rouherovu zásahu, navzdory Cassagnacovým vysvětlením, trest nebyl zmírněn. Cassagnac neměl pravdu, stejně jako v jiné dny, ale Gambetta byl násilnický a nesouvislý. Napravil to tím, že dal vyškrtnout poslední slova mého ubohého Mirabeaua, a tak odpadl obecný trestný čin i zásah generálního prokurátora. Dozvídám se to na nádraží od Gaviniho a Duguého. Pravice je nespokojená a zmatená a všichni ti pánové odsuzují Cassagnacovu prudkost, obviňují ho, že mu chybí důvtip (sic), a říkají, co by byli řekli na jeho místě. Cuneo šel nahoru za tou Acardovou, která ve své moudrosti usoudila, že mu musí říct, že nesouhlasí s cestou, na kterou se její manžel dává. Cuneo sešel dolů a zopakoval to Gaviniovi a ostatním, kteří všichni řekli: i jeho žena je s ním nespokojená. To je tedy pěkné, a ta žena, která není hodna ani ve snu říkat o Cassagnacovi můj manžel, si dovoluje vrhat na něho takový stín svým nesouhlasem.
Poskytnout žárlivcům novou potravu a mít tak málo rozumu, že necítí naléhavou nutnost semknout se s ním, což by se mělo projevit přinejmenším mlčením! Hnusná bestie. Slušnější slova pro tu netaktní bytost nejsou.
Jakže! Když jsou všichni až příliš ochotni ho odsuzovat a shledávat, že byl plochý a hloupý, musí ještě jeho žena, jeho vlastní žena, přijít a vrhnout na něho nemilost své pitomé moudrosti?!
Aby se mohlo s plným právem říkat, že popudil i vlastní ženu?
Co tím chtěla říct?
Neboť ta dcera špinavé dobrodružky jistě měla nějaký úmysl… ne, opravdu, má drahá ženo svého manžela, jste až příliš nešikovná.
Už v Paříži mě přichází pozdravit pan Rouher.
Ta holka měla mlčet, neboť její chvála by byla stejně směšná jako její velkolepá výtka. Kárejte, madam, ale doma, ale ve svém srdci, ale ne před tím odporným Cuneem.
Cassagnac byl tím víc zaražen, že si připravil a schválil čtyř- až pětihodinový projev (à la Mirabeau), a teď ho nemůže přednést, neboť nebude moci diskutovat o Ferryho zákonech, které projdou nebo neprojdou, zatímco on bude venku. Je to zklamání a rána do srdce.
Máma věnuje Zesnulému zase všechnu svou něhu, a já také, vzhledem ke Gambettovu surovému chování, chování opilce, které ve mně zanechalo strašlivý dojem.
Ne že by se Zesnulý choval andělsky, to ne; byl jako obvykle, ale když věděl o panujícím nepřátelství, měl jim to říct zdvořileji. Zůstal celý užaslý nad přísností předsedy, který jistě dobře poobědval a byl nadšen, že se může rozohnit a hřímat. Ten nepronesený projev ho srazil a ponížil; celkem myslím, že z toho nevyšel dobře. Především ten výpad po vyloučení je žalostný. Říkám vám, že všichni jeho přátelé vypadali zahanbeně. Nejprve jsem si myslela, že předsedova nespravedlnost bude pro bonapartisty dobrá věc, ale ti z ní bohužel zřejmě nedokázali nic vytěžit.
V mé nepřítomnosti přišel Multedo a řekl, že Cassagnacova žena je milá, ale příliš nesmělá kvůli svému velmi mladému věku. Kdybych tam byla, vyhodila bych ho ze dveří.