Sobota 7. června 1879

Paní de Lesseps nám poslala všech svých sedm dětí se třemi chůvami.
Ale řekněme nejprve, že tón mé malby nebyl špatný (pro mě je to to hlavní), ale ta stavba! Vyhubovali mi.
Neměla bych se však soužit; protože se zaměřuji hlavně na barvu, zapomínám na stavbu, kterou zase najdu, až mě barva přestane mást; co člověk má, to neztratí. Ať tak či onak, tonu v černém mračnu.
Tak tedy, ty děti de Lessepsových jsou pozoruhodná věc. Jsou zvyklé být stavěny na odiv a provádějí nacvičené pohyby. Po pěti minutách pobytu byly jako doma, a pak chtěly, abych udělala jejich portréty; každé pózovalo po řadě; za čtyři pět minut jsem všech sedm načrtla a nejstarší shledal, že je to velmi dobře udělané.
A pak chtěl, abych pod každou postavu připsala čísla a jména. Přišly paní a slečna Čumakovovy a já tu dívku vzala s sebou podívat se, jak zkouším šaty na zítřek. A pak za mé nepřítomnosti přišla paní Gaviniová. Maminka nechala navštívenky u Randouinových a Pernetyových a ty dámy už dvě soboty nepřišly. Paní de Bailleul u nás večeřela. Kněžna Karagjorgjevičová nám dala lístky do cirkusu, kam jdeme s ní, ale protože je zrovna ta proslulá slavnost v Opeře, není tam příliš mnoho elegance; potom jdeme do Salonu, který je osvětlen elektřinou. Teta, kněžna, její synové, Dina a já. Potkáváme Juliana a baví mě říkat mu mimo ateliér bláznivosti.
Cestou dolů k sochám potkáváme Multeda, kterého popichuji, neboť jsem zase nabyla trochu vtipu na zlomyslnosti. Zkrátka rozohňuji se a vedeme Karagjorgjevičovy povečeřet k nám. Trvalo to čtvrt hodiny, pak všechno shořelo a nezbylo víc než kostra z ohořelého dřeva, ba ani jiskřička.
V pondělí velké zasedání s Cassagnakem, Gavini nedostal lístky — totiž Arnaud mu jistě dal dva a on jimi obdaroval svou ženu a jednu přítelkyni, neboť paní Gaviniová tam jde.
Bylo by mi to jedno, i kdybych lístky měla, nešla bych. Musím pracovat. Julianovi, jemuž jsem se svěřila, o tom mluví a já se ho ptám, jestli mu on platí pořádně. Zkrátka, co říct? Tonu ve skleslosti, ta půlhodinka veselosti mi ještě lépe dala pochopit, jak jsem smutná.
Larderei byl v cirkusu s nějakou kokotou. Byl učesaný a vyšňořený s kytičkou v knoflíkové dírce jako kadeřnický příručí, ač pěkný chlapík.
Nezbývá mi než malovat, a pokud se mi to nepovede, zabít se.
Jaký surovec je ten Cassagnac. Ta ostudná tchyně a to všechno… Jak to vysvětluje, jak to všechno vypráví? On, ten šlechtic?
Ó, to zvíře, ó, to špinavé zvíře.
Hodil se mi, byl by to konec, nebo začátek, zkrátka byla by to dostatečná záminka, kterou bych si dala, až bych se obviňovala, že jsem opustila myšlenku na krále nebo milionáře.
Mohla jsem si říct: je to politik, je to budoucí velký muž; hrála bych svou roli, pomáhala bych mu… [Začerněná slova: Myslíte, že] mu ta skrývaná žena a ta proslulá tchyně… prospívají?
Vím, že jsem ho cenila výš než krále, ale konec konců — a když teď vím, co je zač podle sňatku, který uzavřel — povězte, dělala jsem si přemrštěné představy, když jsem na něho myslela? Ne, že? Uspokojovalo to mou ješitnost a zároveň to bylo ve shodě se skutečností.
Jsem otupělá, vyšinutá z kolejí, otrávená. Ani už nemyslím na „úlovky". Oblékám se dobře, ale už do toho nevkládám duši a nikdy si nevzpomenu pomyslet na dojem, který vyvolávám. Na nic a na nikoho se nedívám a nudím se. Není nic než malování.
Nemám už vtip, nemám už pohotovost, když chci promluvit, jsem fádní nebo přepjatá, a pak…
Musím sepsat závěť, neboť takhle to nepotrvá a možná zemřu pěknou přirozenou smrtí.