Neděle 8. června 1879

Velká cena. Jsem smutná, ač oblečená do bílého; elegantní, půvabná, s kloboukem, který mi sluší. Klobouk z rýžové slámy s mašlí z bílého saténu. Šaty z pruhované, arabské, krepované látky. Obdivuhodné černé polobotky od Ferryho, není nad něho.
Paní Gaviniová, Dina, já a pan Randouin v kočáře na osmi pérech a Gavini s paní Randouinovou v kupé, čímž nebyla krásná Odetta spokojena, a paní Gaviniová ji na zpáteční cestě vzala k nám a oba manželé svědomitě jeli za námi. Čekal se déšť, ale počasí bylo to nejkrásnější na světě. Nebavila jsem se, nebyl tam žádný doprovod kromě obou Karagjorgjevičů, pana de Vernette a pak kapitána Blanca, který se námi na veřejnosti chlubí a který mi nabídl rámě, ale já si vzala Gaviniho a Blanc připadl Dině. Když se přiblížil, hloupě jsem dostala strach, zdálo se mi, že přede všemi Gaviniovými spustí o Cassagnakovi nebo o těch dopisech. Začala jsem si potichu odříkávat modlitbu, takový jsem měla strach.
Paní Gaviniová vypráví, že dnes ráno viděla vévodu de Rivoli, který chce, aby ho oženila, a který ji dvě hodiny rozesmával. Ta dobrá dáma ví, že chci velmi bohatého muže, takže si nemyslete, že je to pro mě, vyprávěla to docela prostě Randouinové mezi tisícem jiných věcí. Tu jsem ji vyptávala a dozvěděla se, že tomu pánovi je čtyřicet a později bude mít 60 000 liber renty a že získá druhý majorát, bude-li mít tolik rozumu, aby zplodil syna, a že hledá dívku dvaadvaceti až šestadvaceti let s 60 000 liber renty jako on. Ani moc nevím proč, ale myslela jsem na něho před několika dny. Je malý, hnědovlasý, plešatý, hubený; byl dlouho milencem Suvorovové, kvůli čemuž se říká, že bude nejlepším manželem na světě, neboť prý prokázal andělsky a rozkošně povahu, až do hlouposti.
Často jezdí do Itálie a připadá mi jako krásná duše, nevím proč. Je mu pětačtyřicet a tvrdí, že je třeba spěchat s jeho oženěním. — Tak co, paní Gaviniová, k čemu vlastně jste, když mě neoženíte! — Ta dobrá stará Gaviniová se všemi svými nicejskými chovanci.
Lituji, že mi není aspoň třiadvacet, byla bych se okamžitě provdala. Taková, jaká jsem, se pokládám za příliš mladou, než abych se vzdala lepšího a nečekanějšího osudu. A jestli za dva tři roky ještě nebude ženatý, pokusím se za něj provdat; ale on bude bohužel ženatý.
Jsem snad tak trochu zelená, ale připadá mi to jako věc odporná, ti muži, kteří v jistém věku prosí, aby je někdo oženil.
Když mi Gaviniová řekla, že Rivoli na tom je takhle, zůstala jsem překvapená. Představovala jsem si, že ten odkvetlý pán, přesycený ruskými a knížecími pletkami, je jakýsi snílek, poutník z Říma do Neapole, jedním slovem krásná duše.
Sakra!
Ubohá malá Berthe, chodí k nám dost často a dnes večer říkám ubohá malá Berthe bez veškeré ironie.
Je nešťastná. Ten její hnusný tvor ji trýzní, zakazuje jí chodit s ním ven, odchází beze slova, vrací se pozdě, chodí všude; a když se ho ona docela přirozeně zeptá: kam jdeš; nebo, odkud jdeš, nebo, cos dělal? — dělá jí scény. A jednoho dne ji nechal jít odsud až k Bastile navzdory jejím stížnostem a příliš těsným střevícům, domácím střevícům, takže se vrátila s opuchlýma a odřenýma nohama, a tu jí řekl, že to bylo proto, aby ji odnaučil chodit s ním ven. Zkrátka hromada špinavostí. Pro mě o tom nikdy nebylo ani stínu pochyby. A ta hloupá ženská, víte, co říká?
Vím, že Robert mě v hloubi duše zbožňuje, ale v tuhle chvíli je tu jedna žena, která na něho má ohromný vliv a která mu zakazuje být se mnou, Robert je tak slabý. Kdekdo ho dokáže ovlivnit.
— A je… zamilovaný do té ženy?
— Ano… ale v hloubi duše mě zbožňuje. A pak je tu jedna slečna, které se dvoří a před kterou tají, že já jsem jeho žena. Ta slečna, když se dozvěděla, že Robert je ženatý, zuří a schválně mi ho bere.
Zbytečné pokračovat, že?