Pátek 23. května 1879

Tak tedy, včera jsem šla poslouchat za dveřmi, co říká moje ctihodná rodina. A myslím, že tentokrát už si o všech těch lidech nezachovám žádné iluze.
Dvě hodiny jsem je poslouchala, jak se navzájem utěšují a chlácholí své svědomí tím, že veškerou vinu svalují na mě a říkají, že jsem nebem trestána, protože pronásleduji nešťastného Georgese. Vše, co by mohli říct cizí lidé a nepřátelé, řekly. Pomluvily mě, pošpinily mě, zostudily mě. Ranily veškerou mou ješitnost a hrubými špinavými prsty přejížděly po všech ranách mé lásky od té doby, co jsem dospělá dívka. A už si nemyslím, že je to hloupost, neboť když Jeanne, která ví o pronásledování toho nešťastného Georgese, potkala matku a řekla jí: „Drahá přítelkyně, drahá přítelkyně, Marie má pravdu; nebraňte tomu, aby vás té hanby zbavili.“
Moje rozkošná matka odpověděla: „Ale drahá paní, naopak, přeji si toho být zbavena a nepochybujte, že opatření podnikneme – už jsme je podnikly; co mě trápí a rmoutí, je to, že se mé nešťastné dítě kompromituje, když strká nos do všeho.“
Vložený listAnnotation de la mère de Marie (M. Bashkirtseff mère), 1905
[Poznámka: 1905. Pro nás všechny, a především pro mne, byl náš nešťastný bratr neštěstím, a jen abych upokojila svou rozkošnou a zbožňovanou Marii, jsem mu odporovala. M. Bashkirtseffová, matka. 1905]
Vyprávěla to těm dámám, zatímco jsem poslouchala za dveřmi, a s pláčem dodávala, že jsem netvor, když pronásleduji jejího bratra, kterého miluje a kterého chce chránit. To, že jsem vydána napospas skandálům, že ten nešťastník ještě před týdnem přišel pod naše okna křičet francouzsky hanebnosti a že po všech krčmách rozhlašuje, že jeho sestry jsou zlodějky a já fúrie a holka, která se potlouká po všech pochybných místech Paříže, na tom nezáleží. Ale že toho nešťastníka zatkla policie pro podvody, padělky, výtržnosti a urážku mravnosti na žalobu Ruské banky (Comptoir Russe), kterou připravil o peníze, to je moje vina, to já jsem ho letos v zimě zbaběle udala policii a Bůh mě za to potrestá.
„Nemusíte utíkat,“ řekla jsem a zcela klidně otevřela dveře, „chci vám říct jen pár slov, neprokážu vám tu čest, abych vám udělala scénu. To bývalo dobré v době, kdy jsem si myslela, že to, co mi říkáte do očí, je jen zlost, podráždění, rodinné hádky. Právě jsem skoro tři hodiny poslouchala ty špinavosti a ničemnosti, které jste o mně říkaly, abyste se ospravedlnily a trochu upokojily svědomí.
„Neboť s lhářkami, jako jste vy, se člověk musí dozvídat pravdu posloucháním za dveřmi. Teď už vím dost, skončila jsem a opakuji vám, že vás ani neurazím. Jste mi cizí a jste mé nepřítelkyně. Neuvidíte mě, budu jíst sama.“
Víte, že to, co jsem slyšela já, člověk neslyší beztrestně… nikdy, nikdy jsem nic takového netušila. Ani mě nemají rády. Čeho se mi od nich dostává, to plyne z jejich zbabělosti a hlouposti. Jsou to mí nejnebezpečnější nepřátelé, neboť jedno jejich slovo váží víc než ohromná pomluva od cizího člověka.
Je to myslím jedno z největších zhroucení, jaké může člověk v životě zažít. A nejtíživější je žít s těmi lidmi. Nějakou dobu je už nechci vůbec vidět, potom to bude nutné… ale nikdy, nikdy už to nebude jako dřív. Už předtím mezi námi došlo ke scénám, na které se nezapomíná, tentokrát je to konec, alespoň pro mne. Ty bytosti si myslí, že trucuji a že mě to už přechází, protože Karageorgevitchovi dnes večeří a já jsem večeřela se všemi. Odvážily se na mě promluvit. Včera večer jsem nepsala, byla jsem příliš rozrušená, teď jsem klidná a vyprávím vám to. Některé věci si člověk neodpustí sám sobě. Litovaly mých nezdarů a říkaly, že mě Antonelli neopustil kvůli zprávám z Nice, nýbrž kvůli mému chování.
Z toho pak vyvozují, že se na ně zlobím, protože mě Antonelli opustil. A věci toho druhu. To se obejde bez komentáře, že ano. Musím říct, že když jsem jim řekla, že už dvě hodiny poslouchám, zapůsobilo to mocně a ty nešťastné a znamenité osoby se tak zarazily, že se mi chtělo smát.
Nejen Antonellimu, daly by mě komukoli, a já myslela, že chtějí krále. A myslím, že bych snad raději dostala políček, než abych viděla, jak mě takto posuzují lidé, které jsem pokládala za hrdé, ba dokonce až příliš přehnané, co se mne týče.
Byly by mě tedy daly tomu malému Italovi i komukoli jinému. Nikdy jsem neviděla muže, který by se mi dvořil, aby ho nepokládaly za mne nehodného, jenže jsem si myslela, že to jen předstírají… aby z ješitnosti zveličily má vítězství. No ovšem! Zkrátka, je to všechno velmi odporné. Nic jiného se říct nedá. Velmi odporné.
Byla bych tedy zničena těmi lidmi, pošpiněna jejich skandály (které začaly už před mým narozením), trpěla bych tedy jejich špatně uspořádaným životem, jejich nedostatkem taktu, jejich existencí celkem dost počestnou, ale neuspořádanou, se vším zdáním zlého; byla bych tedy obětí všech jejich nemotorností – a je to moje vina. A když jsem v šestnácti nebo sedmnácti letech byla neopatrná nebo jen lehkomyslná v řeči, tehdy jsem se chovala špatně. Daly mi snad kdy ty ctnostné ženy představu o tom, co se ve společnosti sluší a nesluší a jak se má mladá dívka chovat? To já jsem se přes všechna příkoří naučila žít ve světě a to já je to každý den učím, a přesto se občas dopouštějí takových hloupostí, že by se člověk nejraději propadl do země. Ale to jsou zbytečné a mne nedůstojné výčitky. Řekly mi sice, že líbat se s muži je špatné, ale tahle hmotná skutečnost je pramálo proti celému tomu umění, kterého je třeba, aby si člověk udržel dobré mínění lidí a zjednal si úctu, a o kterém ty ctnostné osoby nevědí ani slovo.
Je to špinavé, je to hnusné. Protože je to moje rodina, předpokládala jsem u ní jemnocit i vznešenost ducha… a nic z toho, naprosto nic. Jsou to omezení, obyčejní lidé, otupělí svými neštěstími.
A jsem docela a doopravdy sama.
Dnešní večerní „Pays“ je slabý, článek špatný; ten muž poklesl.
Tady máme zase falešného rytíře, falešného jemnocitného, falešného čestného, falešného statečného.