Sobota 24. května 1879

Tony se mnou nebyl nespokojený, ale to nestačí…
Zkrátka, jsem pořádně rozmrzelá, hned uvidíte proč.
Včera jsme měly schůzku s Gavinim v Salonu; ta hloupá Oelsnitzová si pro mě přišla do ateliéru s dvacetiminutovým zpožděním, to mě rozzlobilo a já už nechtěla jít dřív než kolem páté, to už bylo příliš pozdě, samozřejmě. Gavini nás přitom čekal s Arnaudem, „který na vás čekal přes čtvrt hodiny“. To je věc pořádně mrzutá; známost s malým či velkým Arnaudem by byla v každém ohledu vynikající věc… ostatně mě to nepřekvapuje… A za všechno může ta malá hrůza Oelsnitzová. Příště se to už nenaskytne… a ještě k tomu v Salonu. Zkrátka!
Do Versailles jsme jely docela rozkošným způsobem. Svěží toalety, byť kavalíři v černém: Gavini, Dugué, na zpáteční cestě rozhojněni o pány de Maillé, Larreyho a ještě jednoho.
Měla jsem rozkošnou postavu. Když jsme přijely ve čtyřicet minut po jedné, čekaly jsme dvacet minut na příchod předsedy a hned nato začalo Cassagnacovo vysvětlování. Až do tří hodin panoval ohromný povyk, pak nastalo trochu volna a potom odjezd, takže jsme byly v Paříži o páté.
A na zpáteční cestě jsme o tom všem hovořili a myslím, že jsem byla velmi milá, a když přišla řeč na budoucí parlamenty v Rusku, mluvil Gavini o maršálu šlechty, totiž o mém otci a tak dále…
Arnaud tam ovšem byl, v okolí předsedy, jenže už mi jeho tvář nepřipadá tak krásná, zdál se mi nicotný, čelo nízké a něco nicotného v nose. Avšak čím déle ho člověk vidí, tím víc obdivuje jeho postavu a celé jeho tělo. Kdyby člověk mohl mít modela, jako je on, vytvořil by krásnou věc.
Co se mého Paula týče, některé věty pronesl příliš rychle a ne tak hlasitě jako obvykle, ale jinak je poslouchat ho jeden z největších požitků, jaké lze zakusit. Když světlo dopadá shora do té síně, čela ctěných poslanců přijímají oslnivou záři, a má-li člověk krásná těžká víčka jako Paul, podílejí se víčka na tom světle a vzniká z toho cosi ospalého, co je ošklivé. Cassagnac zezadu hodně ztrácí, jeho šíje s vlasy ani dlouhými, ani krátkými – totiž vlasy jsou sčesány dozadu a ty u čela jsou dost dlouhé, a čím níž, tím jsou vlasy kratší a na šíji jsou téměř jako u ostatních smrtelníků; inu, nemá to nic elegantního. Tloustne, ten Juliin manžel. Proč ji skrývá?
Zkrátka. Má rozkošný hlas. Robert Mitchell a ještě jeden jsou vybráni, aby šli žádat satisfakci u podtajemníka Gobleta, a Cassagnac řekl Gaviniovi, že kdyby Goblet odmítl, zabrání mu přijet do Versailles, „že mu šlápne na nohy a plivne mu do tváře“. Vidíte ho, toho mého Cassagnaca. To je anděl…
Doma nacházíme celou hromadu žen, paní Gaviniovou, de Bailleul, de Souza, de Wykerslooth; manžele Goldsmidovy a pana Turquana a tu ruskou zpěvačku.
Zkrátka, mám zatočenou hlavu… malujme, a pak snad…