Středa 7. května 1879

Kdyby tahle zuřivá chuť do práce mohla vydržet, prohlásila bych se za naprosto šťastnou. Zbožňuji kresbu a malbu, kompozici a náčrt, tužku i rudku, nemám ani záchvěv touhy po odpočinku či zahálce. Jsem spokojená! Měsíc takových dní znamená pokrok šesti obyčejných měsíců.
Je to tak zábavné a tak rozkošné, že se bojím, aby to nepřestalo. Ve chvílích jako tyhle věřím sama v sebe…
[Začerněná slova: Vyjížděly jsme] z ulice de Rivoli na náměstí Svornosti a Cassagnac šel pěšky podél Tuilerií. Dobře mě viděl. Zůstala jsem netečná, jen jsem si přestala pobrukovat „prý se prý vdáváš", co mám pořád na rtech. Nepodívala jsem se na něho, takže mé oči po něm jen sklouzly jako po všem ostatním cestou, a po chvilce mě kočár „skryl jeho pohledu". Dobře jsem se vystříhala vystrčit hlavu, abych nás viděla déle, ba málem jsem se stáhla dozadu. Vypadal těžkopádně a kráčel pomalu, ten můj ideál. Ráda bych ho viděla otráveného, ošklivého, zkaženého, odporného. Ale je-li rozkošný a slavný a tak dále, utěším se tím, že ho budu zbožňovat.
Takže, jak vidíte, ať se stane cokoli, budu spokojená. Ba věřím, že ho mám raději rozkošného, baví mě, když někoho obdivuji… obzvlášť tak povšechně; práce tím ani netrpí. Udělalo mi dobře, že jsem ho viděla, má tvář, na niž je radost pohledět, takovou dobráckou, buclatou čertovskou tvář…