Úterý 6. května 1879

Mám náramně práce a jsem náramně spokojená. Trápila jsem se, protože jsem měla volné chvíle — teď to vidím. Už dvacet dní, ba tři týdny pracuji od osmi do poledne a od dvou do pěti, a když se v půl šesté vrátím domů, pracuji do sedmi, a pak ještě nějaké skici nebo večerní četba či trochu hudby, a v deset už se nehodím k ničemu než si jít lehnout. Hle, taková existence nedovolí přemýšlet o tom, že život je krátký a že mé mládí ubíhá před malířským stojanem nebo nad knihou.

Tak vida, ty hloupé hovádko, když to jinak nejde…

Hudba, večer, Neapol…

Hle, věci, které rozechvívají… čtěme Plútarcha.