Středa, 16. dubna 1879

Berthe zastihnu u nás a večer srovnáváme knihy s Bojidarem, kterého oslovuji blbče, idiote a tak dále, z čehož je velmi spokojený.
Dost legrační rozhovor s Breslau, byly jsme v předsíni, ona, Sarah a já. Dala jsem pomeranč Sarah, která jednu jeho půlku nabídla Breslau a se smíchem jí řekla: „Vezměte si, je ode mě a ne od slečny Marie," a protože váhala, přestala jsem mýt štětce a obrátila se k ní:
— Nabízím vám ho, povídám s úsměvem, byla z toho celá na rozpacích, vzala si pomeranč a začervenala se.
— Já taky.
— Co to je, mít pomeranče, povídám a loupu druhý; vezměte si tedy ještě, slečno.
— Podívejte, Sarah, obě jsme zrudly až po uši!
— Je to tak hloupé, povídá Sarah!
— Jste zahrnutá mými dobrodiními, povídám se smíchem Breslau a nabízím jí další dílek.
— Vidíte přece, že na vás kašlu, řekla mi, berouc si ho.
— Ne tolik jako já na vás. Ale kdybyste na mě kašlala tak moc, byla byste míň rudá.
— Kašlu i na sebe.
— Ach! tak to je dobře.
A protože to začínalo být dost napjaté, dala jsem se do smíchu a dívala se na ně.
— Obdivuji vás!
— Mě? zeptala se Breslau.
— Ano, vás.
— Děláte dobře.
— To se ví!
A to je vše.
— Jdete, Sarah! povídá Breslau. Vrátila jsem se ke svému praní.
— Je to dětinské.