Úterý, 15. dubna 1879

Julian vešel s oznámením o smrti našeho císaře a já jsem tím byla tak zachvácena, že tomu vůbec nerozumím. Všichni vstali, aby mě viděli: zbělela jsem, slzy v očích, rty se mi chvěly. Vida, že si ze všeho neustále tropím žerty, chtěl roztomilý Julian zažertovat, pravda je, že jakýsi jedinec vystřelil čtyřikrát z bezprostřední blízkosti a že císař nebyl zasažen.
A Julian se plácal do stehna a volal, že by mě v životě nebyl považoval za schopnou takového pohnutí. Ale ani já ne. Děkuji nebi, že mi neoznámil svatbu nebo smrt někoho jiného, neboť věřím, že to bylo tím okamžikem, byla bych se rozechvěla nad jakoukoli zprávou. Konečně, císař nekompromituje, naopak rozhlásím, že jsem jeho dcera.
Jely jsme na jezdecké závody; u Gaviniové najdeme Multeda a Filippiniho, ale na závodech dav a nikdo kromě Randouinové.
Unavila a znudila jsem se.
Pak jsem se šla usmířit s Caroline a objednat si šaty.
Bojidar přišel na večeři a srovnat mi knihy; je to dobrácký malý pozér, který se pokládá za rozmazlené dítě, za svéráz, za originála, který všechno viděl, všechno přečetl a kterému se jako Berthe pořád dějí mimořádné události.
Když mluvím o Berthe, byla tu včera.
Je zvláštní, jak jsem, když jsem sama, náchylná k elegii. Recituji si „La Maison Blanche" od Nadauda a pláču, kde se má, a pokud jde o hudbu, podtržený Amnerisin monolog v posledním dějství „Aidy" mi dopřává tolik pohnutí, kolik si jen přeji. Je to mimořádný a obdivuhodný kus hudby.