Neděle, 6. dubna 1879

Mám malý ranní klobouček tak, jak náleží, že se nebojím jít sama strávit dopoledne do Louvru. Ale protože mi ten klobouk, ač nenápadný, sluší, dobývám si srdce jednoho mladého umělce, který mě celou dobu sleduje a v chodbě, kde není nikdo, riskne smeknutí klobouku, ale já jsem nic neviděla a on z toho byl dost vyvedený z míry.
Odpoledne mají oba salony, otevřené a velmi krásné, to štěstí přijmout kněžnu Karagjorgjevičovou s jejím manželem, Madame Mavrocordatovou s dcerami, pak matku Gaviniovou a Linsingenovou.
Večer, když zůstanu docela sama, se zpěvem tak rozohním, že mi ještě buší srdce a září oči.
Tady je útržek novin, ale skoro nic to se mnou neudělalo; jestli si ho schovávám, je to z ješitnosti, ráda dokazuji, že se [Škrtnuto: nikdy] nepouštím do ničeho bezbarvého. A pak! co chcete, ten muž je tak velmi můj… samec.
Doufám pevně, že chápete smysl, který tomu výrazu dávám, dodávám to pro většinu, která je dost hloupá.
^4^ V pátek večer, v cirku na Champs-Elysées, velké volební shromáždění blížící se šesti tisícům osob k projednání kandidatur Bindera, Godella a Dallignyho.
Pan Paul de Cassagnac dosáhl skutečného řečnického úspěchu, když hájil, aby se v druhém kole hlasování vzájemně volil ten z kandidátů, který v prvním kole shromáždil nejvíce hlasů.