Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pondělí, 31. března 1879

Po ateliéru jdeme ke švadleně Madame Gaviniové, kde ji zastihneme. Teta byla u Basilewských, kde viděla Linsingenovou, tu špinavou baronku, posluhovačku Suvorovových a Doubeltových, výměnou za což je těmi dámami často vydržována, ona, její manžel, její děti i její milenec.
Ta rozkošná bytost chodí všude, k princezně Mathildě, k princům orleánským, na velvyslanectví, k vládě.
A tak chápete, v jakém jsem stavu. Ale nechci se zabít. K čemu by to bylo? Jsem stejně mrtvá tady, jako bych byla tam na onom světě. Není-li to než výměna jedné temnoty a zapomnění za druhou, nestojí to za to. Klid? Je si člověk vůbec jistý, že tam najde klid? Jakmile budu mrtvá, bude nadobro konec, kdežto když žiji… třeba se z toho dostanu. Ach! to jistě…
Ne, víte, není co dodat, není co dodat. Je třeba východiska! Je třeba žít jako ostatní! A ta čertovská dnešní společnost, tak rozmanitá, tak pohodlná, tak zábavná… to mě vrhá do zoufalství a do šílených záchvatů vzteku. Je třeba se z toho dostat, je třeba… Ale jak!
A mám jen Boha!
– Nejdu do ateliéru, protože celý večer usedavě pláču, aniž se dokážu ovládnout.
Píšu, abych vám připomněla, že není tak veselé, jak se vám zdá věřit, být zaživa pohřbená ve šťastném věku dvaceti let. Jen neberte mé stížnosti jako osobní urážky, jak máte ve zvyku. Nudím se tím nejformálnějším a nejdefinitivnějším způsobem. Nesmí se věřit, že cesta do Versailles je vrcholem štěstí. A i to nesmírné blaho je pokaženo naším způsobem života, neboť konečně to vypadá podivně, ženy, které nikam nechodí a nikoho neznají. Říkáte mi, že se vdám… Dobrá. Ale je to důvod žít zaživa pohřbená? A dejme tomu, že se vůbec nevdám? Co potom? Mám zůstat celý život zavřená a otravovat se a chodit si čas od času objednat šaty? To opravdu není vážné, nemůžete věřit, že je to život, a spát klidně na obě uši. Všichni vycházejí, všichni se navštěvují, jen já jsem odsouzená k samovazbě za nevím jaký zločin. Pokaždé, když jsem vám to říkala, odpovídala jste mi, že jsem do někoho zamilovaná, tentokrát myslím, že se taková špína vymyslet nedá a jsem dospělá.
Ostatně jsem pěkně hloupá, že vám tu historku vyprávím, znáte ji líp než já, ale dělejte, že jí nevěříte, abyste mě dopálila. Jaký nový skandál se teď vymyslí o vašem vyhnanství v Nice? Místo abyste tam hrála roli vévodkyně z Acqua Viva (našeho bývalého sídla, společensky pokleslé dámy se třemi velkými dcerami, bývalé herečky), udělala byste možná dobře, kdybyste se pro mě hnula desetinou toho, jak se hýbete pro svého milého Georgese, ať ho mor uškrtí, udusí a navěky znetvoří.
Vím, že okamžitě napíšete mé tetě, abyste se jí zeptala, proč tohle píšu a co se stalo. Zbytečné. Nic se nestalo. Snad bych zůstala klidná, kdybychom žily v poušti. Ale zvenčí přicházejí zvěsti, člověk slyší, co se děje, a všechny ty vzteky nahromaděné během měsíců vás jednoho dne přijdou uškrtit a vnuknou vám chuť odeslat se na onen svět. Zdá se mi tedy, že byste se mohla trochu namáhat a napsat svým rozkošným Anitchkoffovým, těm drahým a oddaným přátelům tak elegantním, aristokratickým a vysoko postaveným, aby našli způsob, jak vám dát doporučující dopis k někomu z velvyslanectví, zkrátka kdo by vás uvedl, neboť mimo velvyslanectví cizinci nezmůžou nic a všichni, kdo vám budou tvrdit opak, jsou idioti nebo lháři. Mohla byste také napsat kněžně Galitzinové, má tu, myslím, příbuzné.
Konečně byste mohla napsat Pelikanovi. To jsou tři osoby, které vám doporučuji. Jen vás prosím, nepište jim, že si přejete, abych si zatančila „aspoň jednou, na plese". Řekněte prostě, že jako obyvatelka Paříže potřebujete navázat tu styky (to každý pochopí, každý ví, že je to přirozené a nezbytné, každý kromě vás).
Nemyslím, že vás žádám o něco… příliš mimořádného, a doufám, že přesvatá a přeinteligentní Dina si nebude myslet, že by to mohlo uškodit vašemu zdraví… Jen se nesmí psát za rok, ale ihned. Za rok už budeme možná všichni šťastně shnilí.–
Tato epištola byla doslova „skropena mými slzami" jako v „Paul et Virginie".
Koneckonců jsem spokojená, čím víc budu trýzněna, tím jistěji budu odměněna.
Jsem nachlazená a Rosalie tomu přičítá mé červené oči, a protože žertuji, věří tomu.