Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Neděle, 30. března 1879

bez přílišné ješitnosti… ostatně ten hoch musí být namyšlený a není to jeho vina. Všichni se mu dvoří. Vévoda de La Rochefoucauld-Bisaccia vystoupal po stupních předsednického bidýlka, jen aby promluvil s malým tajemníkem, jako by nemohl počkat, až ho zastihne v průchodu nebo v okolí půlkruhového sálu, kde ten mladý milionář chodí sem a tam, neboť jen zřídka jsem viděla někoho tolik se hemžit, vystupovat, sestupovat, zdravit poslance všech odstínů, hlavně aristokraty z pravice, otevírat a zavírat zásuvky, přerovnávat papíry. Je pravda, že to vyzdvihuje urostlou postavu a mladistvou pružnost těla, přesto nevěřím, že by byl dost umělec na to, aby dělal takové výpočty. Čelo mi připadá nízké, ale to je trochu tím účesem, pokud jsem mohla vidět, je tvář velmi krásná, bez jakékoli mdlobnosti či změkčilosti. Nevím, je-li to tím, že si myslím, že se na něj teta dívá příliš, nebo že se jím v duchu zabývám, ale vyhýbám se pohledu na něj jako nějakému zlému činu, tolik se bojím, že by si myslel, že se na něj dívám.
To mě trochu mrzí, neboť nemohu dobře vidět jeho tvář a zjistit, jestli na ní není něco, co ji kazí.
Ostatně k čemu tohle všechno?
Vyzvedly jsme Madame Gaviniovou, abychom jely do Lesíka.
Tetu popadl záchvat radosti, když uviděla malého Arnauda, a já jsem zrudla až po uši jako za časů, kdy jsem se zamilovávala do jmen či jmění a do tváří mladíků, které jsem potkávala na promenádě nebo v divadle. Dobře víte, že se mi nikdy nestalo, abych se podívala na muže, aniž bych věděla, kdo to je, a i kdyby se mi to jednoho dne stalo, jsem si jistá, že to bude muž z dobré rodiny. Má ubohá teta jásá a říká si pro sebe, že všechna má trápení skončila, že si vezmu toho prince z pohádky, a je šťastná, neboť ačkoli jsou ty dámy notně otupělé, lehce cítí, co protrpím.
Já bych byla upřímně, naivně, opravdově a hluboce udivená, kdyby mě potkala sebemenší příjemná věc.