❦
Čtvrtek, 6. března 1879
Jeudi, 6 mars 1879
Inu, dělám zátiší. Ale ty včerejší myšlenky. Vzpomínám si na Marcuardův dopis, kde mi psal: Máme tu letošní zimu jednu polskou dívku, která tu udává tón, slečnu Tanskou, věnuje se sochařství.
Eh bien, je fais une nature morte. Mais les idées d’hier. Je me rappelle d’une lettre de Marcuard où il me disait: Nous avons cet hiver ici une jeune fille polonaise qui fait la pluie et le beau temps, Mlle Tanskà, elle s’occupe de sculpture.
Na konci zimy se ta slečna provdala. Je to jasné a přehledné, ta příhoda. Chodila samozřejmě do společnosti. Jet do Florencie, věnovat se sochařství a vdát se, to se mi líbí; aspoň se to nevleče. Co kdybych jela do Florencie? Nebylo by to ani tak proto, abych se vdala, jako spíš proto, abych se stýkala se společností, mám dojem, že by nám ve Florencii bylo dobře.
A la fin de l’hiver cette demoiselle se maria. C’est clair et net, cette aventure. Elle allait dans le monde bien entendu. Aller à Florence, faire de la sculpture et se marier, à la bonne heure; ça ne traîne pas au moins. Si j’allais à Florence ? Ce ne serait pas tant pour me marier que pour voir du monde, j’ai idée que nous serions bien à Florence.
Inu, tak je to, příští zimu tam pojedeme strávit dva měsíce.
Eh bien c’est cela, l’hiver prochain nous irons y passer deux mois.
Teď se z toho stala nemoc, ta společnost; dva měsíce a stačilo by to; vrátila bych se sem pracovat… na čem? Přemýšlím, jako by malba neexistovala, a nedokážu pochopit, co to je sláva… Ostatně proč se trápit, když je spousta lidí, kteří mají všechno, které všichni zbožňují a po kterých se nežádá ani talent, ani vzdělání.
A présent c’est devenu une maladie, le monde; deux mois et ce serait assez; je retournerais ici travailler... à quoi ? Je pense comme si la peinture n’existait pas et je ne puis comprendre ce que c’est que la gloire... Au fait pourquoi se tourmenter quand il y a un tas de gens qui ont tout, qu’on adore et auxquels on ne demande ni talents, ni science.
Nenávidím Paříž víc, než se dá vyjádřit, v Paříži člověk vidí všechny ty odporné tváře z Nice, z Říma, odevšad.
Je déteste Paris au-dessus de toute expression, à Paris on voit toutes ces odieuses figures de Nice, de Rome, de partout.
Stydím se sama za sebe, chtěla bych vycházet v masce, a pak ještě něco… od toho článku ve „Figaru“ o nicejských dostizích, o nicejských podlostech, mě neopouští myšlenka, že mě všichni mají za špatnou ženu. A kdybyste věděli, jak strašné to je, to ponížení v každém okamžiku. Jsem si jistá, že je to nemoc, ale nevím, jak ji léčit.
J’ai honte de moi-même, je voudrais sortir masquée et puis autre chose... depuis cet article du « Figaro » des courses de Nice, des bassesses de Nice, l’idée, que tout le monde me prend pour une mauvaise femme, ne m’a pas quittée. Et si vous pouviez savoir ce que c’est terrible, cette humiliation de tous les instants. Je suis sûre que c’est une maladie mais je ne sais pas comment la soigner.
Zblázním se, jestli si nepřikážu nemyslet na nic až do příští zimy a pracovat, protože až do té doby není nic lepšího na práci.
Je deviendrai folle si je ne m’ordonne de ne penser à rien avant l’hiver prochain et de travailler, puisqu’il n’y a rien de mieux à faire, jusque là.