Středa, 5. března 1879

Abych unikla, četla jsem celý den, což mě unavilo. Teta v mé nepřítomnosti nakoupila míšeňský porcelán, modrý salon ho bude plný.
Kněz dnes večer přišel.
Rosalie viděla Cassagnaca pořád na Bulváru: „Nikdy jsem ho nepovažovala za krásného, ale teď! Jak je černý, jak je žlutý; už nemá ten frajerský vzhled, je s ním jakoby konec. Vypadá o deset let starší. Ach! to Popaulovi neprospívá. To mu určitě ty volby dělají nervy. A pak on se tam prochází docela sám jako zoufalec. Ani špetka elegance.“
To mě rozveseluje, a hleďte, napadá mě jedna myšlenka, řekla bych dokonce jistota. Nestalo se vám někdy, že jste jen tak, bez zjevného důvodu, měli prudkou jistotu, jistotu spadlou z nebe, která však nikdy neklame? Řekla bych to, kdyby to nebylo tak hloupé říkat a kdyby mi mé nářky pod hrozbou směšnosti nezakazovaly tyto bláznivé intuice šťastné ženy. Nevadí, inu, jsem si jistá, že se Zesnulému po mně stýská. Bože můj, už jen proto, že všichni muži věří, že to neznámé je lepší, a protože už toho má snad dost, a pak trochu toho „byl bych snad udělal líp, kdybych si vzal Célimène“, co se v jistou chvíli nevyhnutelně dostaví u každého.
Chodí teď k Rouherovi, bez své ženy. Ne, opravdu, není to proto, že jsem to já, ale udělal mizernou partii.
Ať je to jakýkoli ničema, ve své straně je přece jen někdo. Zkrátka je to známý, význačný muž, mohl si najít nějakou kupeckou dceru… Ale tohle. Je to velký hlupák, ten Cassagnac, nechal se napálit kněžími a namočil se do toho s tím nesmírným výrazem, který je tak komický, když člověk vidí nebo si myslí, že vidí skrznaskrz. A dnes večer, abych se vrátila ke své samotě, manžel Acardové mě téměř miluje.
Hned zítra se vracím k práci. Dávám si ještě rok. Rok, během něhož budu pracovat ještě usilovněji než předtím. K čemu je zoufalství? Ano, to je věta, kterou člověk říká, když už se z toho trochu dostal, ale když vás to drží. Věnovala jsem se hudbě, naladilo mě to k tomu, abych vyslechla, že Zesnulý vypadal vyřízeně, a když upřímná Rosalie pověděla svůj dojem, mohla jsem myslet na malbu a na všechno ostatní.
Zkrátka, můj anděli, zoufalstvím se nic nepřivolá, a protože se nedá nic dělat, pracujme: Ztratit odvahu mohu vždycky i potom. Když už musím tenhle život vléct. V naději na lepší úděl ho aspoň něčím vyplňme.
Nenašla jsem nic, jak se z toho dostat, a tak, jestli čtu, nebo kreslím, není to totéž? Uznejte, že to jsou prazvláštní úvahy, jimiž se nutím do práce… Už to ani není nouzové řešení! je to tím, že se obávám, abych si pak neřekla: kdybys místo toho, abys zůstala v ateliéru, byla myslela na sebe, byla bys snad našla…
Cokoli vás napadne! Možná na to je způsob, ale já nevím, co dělat.
Víte, je to příšerné, ale stále se vracím k možnosti přivést sem Bashkirtseffa… Ach! to jistě! Víte, co dělá?
Předělává svůj dům, aby nás mohl přijmout. U sta hromů, byla jsem tam a to mi stačí. Mé matky nejsou schopné ničeho a já mám tu nízkost přiznat, že nejsem schopná je popohánět, a stejně by to k ničemu nevedlo. Ať hledám jak hledám, máma docela sama… žádné pletichy, žádné spojenectví; nemáme nic, ani dost peněz, abychom oslnily.
Ach! kdybychom byli neznámí! Trápí mě, že byli lidé, kteří přišli s ničím, a stydím se přiznat, že nemám jejich obratnost ani jejich genialitu, nemohu si tu genialitu upřít, odtud ten hněv, a marné a rozčilující hledání. Nice nás zabilo. Právě ve chvíli, kdy se člověk vzdá hledání, nachází. Tak či onak mi malba nemůže uškodit… Jde o to, že mě vůbec nikdo nepodporuje!..
Právě naopak. Jen do toho, můj anděli, vymýšlej si výmluvy, abys skryla svůj nedostatek inteligence.
Dát se do objíždění jezera, do honby po divadlech? To nám přivábí pár mužů a nekonečná trápení z ješitnosti! K tomu by bylo třeba návratu rodiny z Nice. Matou mě ty historky, které člověk slýchá: A tak se svou tetou nebo se svou dcerou nebo se svou matkou se dala do toho a tak dále, a tak dále, a docílila toho, že je nakonec přijímali u… a tak dále, a tak dále. Romány! Plané řeči. Ach! víte co!!!! Píšu, přemýšlím, vymýšlím, sním! A pak se zastavím a je to pořád totéž ticho, táž samota, týž pokoj. Nehybnost nábytku mi připadá jako provokace, jako výsměch!
Zmítám se tu v té noční můře, zatímco ostatní žijí!!
Sláva? Čert vem slávu. Vdám se za kohokoli, abych žila jako všichni ostatní… K čemu to rozuzlení odkládat? Na co čekám? Za čtrnáct dní mě Madame Gaviniová provdá za vikomta nebo markýze, který bude mít 6000 renty a který mě bude vodit všude. Ach! jakmile zruším malbu, pole je široké. Pak… je třeba jet do Itálie a vdát se tam. Ne v Rusku, koupený Rus by byl příšerná věc.
Ostatně v Rusku bych se vdala snadno, zvláště na venkově, ale to nejsem tak hloupá. V Petrohradě? Inu, kdyby můj otec chtěl, mohl by nám tam možná dopřát strávit jednu zimu; ano, kvůli tomu nás pozve na venkov, naslibuje všechno a pak pekelným obratem, jemu tak vlastním, řekne: „Myslel jsem, že to je proto, abyste žily v pokoji, v rodině, se svým otcem.“ Anebo mi nabídne přijatelné partie, které jsou ale nejurážlivější právě svou prostředností. V Itálii zkusit štěstí, na ulici? Proč ne ve Španělsku? Zkrátka, majíce tenhle byt a vilu, dát se na cestování a zničit se.
Za rok tedy, až skončí nájem, vydáme se na cesty, abychom mi hledaly manžela, chci říct způsob, jak se z toho dostat. Hm… A sláva a malba? Dnes večer je to pro mě španělská vesnice.
V Petrohradě jsou Anitchkoffovi a Madame Antonská. To mi dá příležitost se ukázat, v Opeře a třeba i na nějakém velkém plese… a Itálie a Umění?
Žádné hlouposti. Ach! jsem tak otupělá.
Příští zimu tedy do Petrohradu… Nemyslím, že své umění miluji. Byl to jen prostředek, opouštím ho… Opravdu? Ach! nevím nic… Mám si dát rok? Dobu trvání nájmu. Být, či nebýt?
Rok nestačí… Po roce se uvidí, jestli je třeba pokračovat…
Ale v Itálii, jestli už nebudu malovat, budu slýchat o mladých umělkyních, budu z toho zuřit a litovat, a pak pokaždé, když budou v Neapoli nebo v Petrohradě vychvalovat něčí talent, jak to budu poslouchat? A pak.
Tohle všechno by stálo na mé kráse? A když neuspěji? Neboť nestačí se líbit, je třeba zapůsobit na vyhlédnutého muže.
Jakmile je Umění odstraněno a já připustím možnost vyjít do společnosti nebo dokonce možnost zalíbit se na ulici či v divadle… ztrácím se v tom.
Jdu si lehnout… Ten Petrohrad se na mě opravdu usmívá… udělám tam štěstí… Inu, v jednadvaceti nebudu příliš stará. V Paříži není v co doufat, pokud jde o bohaté manžely, a pro chudé je Itálie pohodlnější. Člověk se vrátí, má salon, má…

Poznámky

Pozn. překl.: V originále latinsky: „inde ira“ – učené, ironicky míněné rčení. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „To be or not to be“ – z Shakespearova Hamleta. ↩