Úterý, 4. března 1879

Byla jsem za Madame Gaviniovou a vyjely jsme spolu; ona vykonala několik návštěv a já si zatím v kočáře četla noviny.
Byla u ní hraběnka Murat se svou snachou… Ach! ano, pan Gavini je konečně potvrzen! Všichni jsou v sedmém nebi. Mluví se s nadšením o princově odjezdu, a pak se pláče nad nebezpečím, jež mu může hrozit, a žasne se nad jeho energií. S nikým se neporadil! Udělal dobře, říká Madame Gaviniová, matka ho stejně otravovala!
A pak, jestli ti hodní Zuluové sežerou kus Napoleona, nikdo nebude zas tak zoufalý. Až on zemře, žádná strana, žádné závazky, obrátí se k té uličnici Republice, která je koneckonců sestrou Císařství… a budou místa a pocty… Cassagnac říká, že Revoluce měla dvě děti, Císařství, jež je mužem a důstojně rodinu představuje, a Republiku, jež je dcerou, která se zvrhla.
Mimochodem! Paul běhá po žurnalistech, aby dali do tisku nějakou pěknou věc o knížeti Eristoffovi. Dnes potkal Cassagnaca a procházeli se spolu a on mu vyložil svou záležitost a ten velký muž ji schválil a projevil zájem a v řeči se uráčil pověřit Paula svými pozdravy pro všechny a zvláště pro slečnu.
Slečna se vrací z „Palais Royal“, kde seděla za svou tetou a smála se té hře. Slečna je otupělá, a důkazem je to, že chodí do divadel na hry, potřebuje se omámit. Slečna zošklivěla, slečna už nemá důvěru v sebe ani v přítomnost, ani v budoucnost, slečna dospěla na vrchol svého štěstí, což ji utěšuje, neboť tak či onak se to změní. A ta malba!!
Ano, když je týden už načatý, udělá zátiší.
Slečna se pěkně poroučí panu de Cassagnacovi, kterého Paul shledal „otupělým, žlutým, špinavým, dočista sešlým, dokonce mě to udivilo“, a přeje mu na tomto světě tolik potěšení, kolik ho má ona sama. Aspoň jiskřička života v ní byla, dokud o výše řečeném Cassagnacovi smýšlela dobře, ale teď jí na něm pramálo záleží a ptá se, co bude dělat… Opít se, nebo se oběsit?