Úterý, 14. ledna 1879

Po tom nočním bdění jsem se nedokázala probudit dřív než o půl dvanácté. Soutěž dnes ráno posuzovali všichni tři mistři pohromadě. Lefebvre, Robert-Fleury a Boulanger. Do ateliéru jsem přišla až v jednu, abych se dozvěděla ten krásný výsledek. Tentokrát soutěžily i ty starší a první slova, která mi po příchodu řekli:
„Tak co, slečno Marie, pojďte si přece pro svou medaili!“
A skutečně, má kresba visela přišpendlená na zdi a nesla slovo: CENA. Tentokrát bych spíš čekala, že mi na hlavu spadne hora.
Musíte dobře pochopit význam a pravý smysl soutěží. Jako všechny soutěže jsou i tyto užitečné, ale ta ocenění nejsou vždycky souhrnem vloh a schopností jednotlivce. Je totiž nesporné, že například Breslau, jejíž malba se umístila pátá, ve všem převyšuje Bang, která je první hned po medaili. Bang postupuje pomalu a jistě, její práce je dobré a poctivé truhlářství, ale umístí se vždycky dobře, protože ženská práce je obecně věc, na kterou je bolestné se dívat pro její ochablost a rozmarnost, pokud není docela elementární.
Modelem byl mladík mezi osmnácti a dvaceti lety, který se tvary i barvou k nerozeznání podobá kočičí hlavě udělané z kastrolu nebo kastrolu ve tvaru kočičí hlavy. Breslau dělala malby, které by snadno dostaly medaili, ale tentokrát se jí to nepovedlo. A pak to, čeho si dole cení nejvíc, není ani provedení, ani půvab (půvab ovšem nemá se studií nic společného, buď v člověku je, nebo není, a provedení je jen doplňkem jiných, vážnějších kvalit), ale především správnost, energie a smysl pro pravdivost. K obtížnosti se nepřihlíží, a právem; proto průměrná malba skončí za dobrou kresbou. Co to koneckonců tady děláme? Studujeme, a jen z tohoto hlediska se ty hlavy posuzují. Ta moje je kurážná, jak jen to jde. Ti páni nami pohrdají a jsou spokojeni, jen když najdou silný, ba hrubý rukopis, protože tahle neřest je u žen naprosto vzácná.
„Je to práce chlapce,“ řekli o mně. „Má to nerv; je to ze života.“
„Vždyť jsem ti říkal, že tam nahoře máme pořádnou chlapici,“ řekl Robert-Fleury Lefèbvrovi.
„Máte medaili, slečno,“ říká mi Julian, „a máte ji s velkým úspěchem; páni ani chvíli neváhali.“
Dala jsem přinést nahoru punč, jak je to dole zvykem, a zavolali Juliana. Blahopřály mi, protože si mnohé představují, že jsem dosáhla vrcholu své ctižádosti a že se mě zbaví. Wiik, která dostala medaili v předminulé soutěži, je osmá. Ale utěšuji ji tím, že jí opakuji tu tak pravdivou větu, která je koneckonců nejsvědomitěji přesnou definicí těchto věcí, větu Alexandra Dumase, který říkal, že špatná hra není důkazem, že autor nemá talent, kdežto dobrá je důkazem, že ho má. Génius může udělat špatnou věc, ale hlupák nemůže udělat dobrou.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „piano e sano“ (z přísloví chi va piano va sano). ↩