Pátek, 10. ledna 1879

Večer přišel Robert-Fleury (samozřejmě pořád do ateliéru).
Nudím se k smrti. Večeříme a obědváme v Café Anglais, kde se dobře jí. Ten podnik je vlastně nejlepší. Bonapartistické noviny, a zvlášť „Le Pays“, zůstaly nad volbami tak hloupě zaražené, že se za ně skoro stydím, tak jako včera za Masseneta, když jeho Incantation přidávali a podruhé vyzněla méně krásně.
Cassagnac se mi teď jeví v celé své nádheře, to jest jako žvanil a chvastoun, který se každý druhý den opakuje; jakýsi nepovedený d’Artagnan.
Kromě toho má velký strach z 2. února, a pak je hodně zvadlý. Kůže na bradě a na tvářích nijak neláká a zuby nemá hezké, místy jsou černé… Všimla jsem si jich poprvé, když jsem s ním mluvila na bulváru po Peyrussově nepovedené volbě. Na ta ústa jsem dřív nepomyslela, teď mi připadají jako tlama; doufám, že se vrátím k lepším citům.
Už zase jsem si chtěla stěžovat!… Ale ničeho se nebojím, protože budu moci zemřít, kdy budu chtít.
Nejdřív italský kníže, a když to nevyjde, sebevražda; takhle jsem naprosto klidná, nemusím se už ničeho obávat, mohu jít spát a napříště si už nemusím stěžovat a trápit si hlavu obavami všeho druhu.
Jestliže mi malířství nepřinese slávu dost brzy, zabiju se, a je to. Je to rozhodnuto už několik měsíců… už v Rusku jsem se chtěla zabít, ale bála jsem se pekla. Zabiju se ve třiceti letech, protože do třiceti je člověk ještě mladý a může doufat v šťastnou náhodu nebo ve štěstí nebo ve slávu nebo v cokoli. Tak je tedy všechno vyřízeno, a budu-li rozumná, nebudu se už trápit, a to nejen dnes večer, ale nikdy.
Mluvím úplně vážně a jsem opravdu ráda, že jsem se s tím smířila. Duch je v klidu. Jenom si, prosím vás, nemyslete, že se bavím. Tuhle budoucnost si propočítávám, abych nebyla tak strašlivě rozpolcená a abych si lépe užila své otupělosti a svého zoufalství – rezignace.
Amen.

Poznámky

Pozn. překl.: doslova „Zaklínání“. ↩