Pondělí, 6. ledna 1879

V ateliéru je menší vzpoura. Spustila jsem Cassagnaca jako obvykle při takových příležitostech, a protože ty ženské nejsou zvyklé na řeči, zůstaly v koncích. Ach, Breslau teď velice mrzí, že mě zanedbávala. Amélie, ta lítá, Amélie, ta mlsná, a ta druhá mlčí.
Procházela jsem se s Madame Gaviniovou. Ten vikýř otevřený do světa mě dráždí víc, než lze říct. Když jsem se kolem páté vracela sama domů, byla už tma a v kočáře jsem plakala. Ne, víte, nejsem schopná prorazit jen se štěstím jako ty… které to dokázaly. Nevím ani co, ani jak to udělat! Takového ducha nemám!… a všechno ostatní přijde vniveč, protože mi chybí právě tenhle. Madame Gaviniová byla včera u kněžny Mathildy, která přijímá vše, co je elegantní, inteligentní a umělecké. Je to takový malý dvůr. Měla jsem krásný hlas, který mi mohl otevřít mnohé dveře; salonní zpěvačka s takovým hlasem by byla pokladem… Ale ten hlas už nemám, nemám nic než nízké, ponižující utrpení, jemuž se žádné jiné nevyrovná.
Složím si nářek jako ten Audiffretův. Ta Robinsonová… není vdaná, je jí prý třicet, ale ona se aspoň vyžila, tancovala, poznala svět.
Je to vůbec možné, aby byl Bůh hluchý! Bůh shovívavosti, dobroty, milosrdenství… u mne se místo miséricorde musí říkat misère et corde, bída a provaz, jako u Záhadného. Jsem unavená, unavená, už toho mám dost! Nevím, co mě zadržuje, abych se nevrhla z vrcholu Vítězného oblouku! Je to tím, že chci zanechat svou sochu, a vezmu-li si tento odklad, snad už nebudu mít odvahu.
Jak to, že se prosadilo tolik žen?! U sta hromů, to je jasné: jsou to ty, které neměly co ztratit, a pak je to snadné! Ale já mám právě tolik zátěže, aby mě přikovala k mému místu.
Senátní volby dopadly dobře, republikánsky. Jen Gers se zachoval špatně, což ve mně budí obavy z Cassagnacova úspěchu… Mimochodem, ne, jestli to tak půjde dál, povím vám to potom.

Poznámky

Pozn. překl.: Marie rozkládá miséricorde (milosrdenství) na misère et corde, „bída a provaz“ — provaz oběšencův. ↩