Středa, 25. prosince 1878 – Vánoce

Otec u nás obědvá. Nudí mě k smrti a doufám, že můj chlad cítí naplno.
Šla jsem se s Paulem projít pěšky po Champs-Élysées, cestou jsme si přibrali Filippiniho. Pan otec tu ještě byl, když přišla Madame Gaviniová poděkovat za naše hezké bonboniéry. Mrzí mě, že jsem včera zmeškala představení. Byli tam Canrobert, Fleury, de Bourgoin, Duruy. A jedno úterý v Théâtre-Français. Zkrátka s ní spřádáme plány na zábavy a v šest hodin nás, jen rodinu, vezou na večeři do Café de Paris.
Nasazuji si masku lhostejnosti, abych nedávala najevo, že si všímám všech nevlídných či zraňujících narážek té figury, kterou snáším kvůli Paulovi. Zdá se, že to nechápe. V osm se vracím s Dinou domů. Nudí mě, ten zbytečný otec, a… ano, je skoro stejně nesoudný jako moje matka. Smiřovací zásahy té manželky (to všechno kvůli Paulovi) nejsou šťastné; nepotřebuji, aby mě někdo vysvětloval nebo zmírňoval, vyjadřuji se velmi jasně!
Před dvěma lety jsem chtěla dobýt bonapartisty skrze Cassagnaca. Neměla jsem o ničem ponětí. Teď jsem velmi rozumná…
Žiji v prostředí, které dusí všechno, co není bezbarvé a obyčejné, a přitom dovoluje zbytečné výstřednosti…
Na světě není nic jedovatějšího než slova toho muže, který je mým otcem. Ne, ne, nic zlomyslnějšího si nelze ani představit. A jaká nestoudnost! jaká sebejistota, jaké drzé čelo! Zuřím, až je mi do pláče.
Instinktivně jsem začala odříkávat modlitby, abych od sebe odvrátila čáry té zmije, jedy jejího jedového zubu. Ach ano, tohohle tedy nenávidím upřímně.
Na konci večeře dělal, jako by si teprve všiml, že jsem nespokojená.
„Můj Bože, milý můj,“ řekla jsem mu, „nedělejte hloupého. Ničím nejsem zraněná, ale mrzí mě, že vidím, jak mě hodláte popíchnout.“
„Ale přísahám ti, že ne, a jestli jsem řekl cokoli… zkrátka prosím tě, abys mi odpustila, vůbec jsem neměl v úmyslu…“
„Věřím vám,“ odvětila jsem velmi klidně, „ale v tom případě bych vám radila, abyste trochu chodil do školy a naučil se mluvit. Jsem zvyklá na laskavé a zdvořilé lidi a vůbec nechápu, proč bych tu měla zůstávat a poslouchat vás… Ach, neprotestujte, neděláte to schválně, ale pro mě to vychází nastejno. Jste naprosto nepříjemný.“
Jeho škádlení spočívalo v tom, že mi zastřenými slovy říkal, že budu litovat, že jsem nedala na jeho rady, že hledám daleko, co je blízko. Že mu za několik let dám za pravdu; že dokud nepojedu tam na venkov, nikdy si ženicha nenajdu, že mě lituje, že je to opravdu škoda. Myslela bych si, že jsem stará, kdyby mě tytéž soucitné řeči už tehdy, když mi bylo sotva sedmnáct, nepřiváděly k zuřivosti ještě víc než teď.
Ten muž mě připravuje o chuť do života, jeho slova mě mrazí a působí na mě jako kletba. Naprosto ho nenávidím. Nejraději bych ho rozdrtila, když nasazuje ten svůj dobromyslně soucitný výraz. Lituje mě. Ta obluda, ten zbabělec, ten pokrytec! Víte, co říká každé jeho gesto, každé jeho slovo, každý jeho pohyb? „Ubohé slepé dítě, kráčíš vstříc bídě a zoufalství, a až tam budeš, podám ti ruku.“
Řekl mi to doslova v Grand Hôtelu před dvěma lety. Odvážil se všem vyprávět a říct mé matce i mně samé, že jsem nikdy nebyla tak šťastná jako v Gavronzi, že si na ten pobyt budu vzpomínat jako na ráj. Ví, ten lhář, ten padouch, že lže a že proklínám jeho, svou cestu, jeho dům a jeho stokrát! Chtěl mě provdat za toho tlustého Gorpintchenka! Uškrtila bych ho. Chtěl mě také provdat za milence své sestry; řekl to mámě a dodal, že Sophie by s tím souhlasila pod podmínkou, že zůstaneme u ní a že všechno půjde jako obvykle.
Myslím, že mu matka něco hodila na hlavu, ale on se tím nevzrušil, pokrčil rameny a tvářil se, že nás lituje. Jeho domácnost a jeho sestry jsou hromada zkaženosti. Jeho sestry se přátelí s jeho milenkami, malá kněžna Eristoffová byla vychována s jeho bastardy a pod ochranou té francouzské herečky. Stará kněžna si vydržuje italského ničemu, Gorpintchenkova matka se zahazuje s hotelovými sluhy… To mi nevymysleli tady doma. Jsem dost dospělá, abych věděla, co je pravda. Bojím se, že si budete myslet, že mě proti němu někdo štve. Ostatně to, co vyprávím, ví každý. Paul to vypráví ve chvílích rozmrzelosti a ubohé dítě to pak vysvětluje a předkládá tak odporné výmluvy, že nepotřebují nálepku, každý ví, že pocházejí od Otce.
Ten muž má sebejistotu stejně ohromující, jako je nesoudnost mých matek. Přizná vám věci a pak je omlouvá, lže, vymýšlí si. A ten cynismus, ze kterého člověk vyskočí z kůže! To odporné pokrytectví!!
Ale vrchol nestoudnosti je, že se ve všem staví za vzor a tváří se, že vás lituje. Oči bych mu vyškrábala hlavně proto, že sám tomu nevěří, ale provozuje ta pokrytectví s úmyslem dohánět své okolí k zuřivosti.
Koneckonců to není tak špatný člověk.