Úterý, 24. prosince 1878

Madame Gaviniová mě zve do Théâtre-Français, ale Nadine dnes večer odjíždí.
Přichází Tchernicheff, starý neodolatelník, a právě před ním přinášejí lístek, v němž se Bashkirtseff ptá, zda ho Madame chce přijmout. Neodolatelník radí odpovědět zdvořile, k čemuž ostatně byla už i tak nakloněna.
Takže když se vrátím, najdu ho tady. Je v Paříži s Kapitanem – pamatujete na toho dobráka z Gavronzi? Večeříme v rodinném kruhu. Kvůli Paulovým prosbám se chovám slušně, ale jen tak tak. Nebýt Paula, ani bych toho člověka nepozdravila. Vede k mámě smířlivé řeči, je to pořád totéž, a pak všechno pokazí. Víte, s ním se žít nedá, leda by člověk byl herečkou s pevným platem „za to, že ho baví“, jako ta žena, která s ním žije.
Je neuvěřitelné, jak je ten muž zlý a dětinský; zuřil, že Paul má krásné kožešiny odsud; naší „štědrosti“ se vysmívat nemohl. Paul o něm nikdy neřekne nic zlého, ale včera ve chvíli rozhořčení přiznal, že příčinou jeho zlosti byl límec jeho svrchníku; zná ho dobře, i jeho záchvaty zlosti. Nemyslím, že by byl schopen něčeho náhlého, ať je to cokoli, ale lidi ubíjí špendlíkovými píchanci, což je o to odpornější, že je duchaplný a umí se chovat.
Je strašlivě podezíravý a despotický do té míry, že sám sebe připravuje o radost, jen aby mohl dělat naschvály druhým. Vypadá jako člověk podrážděný k nepříčetnosti, a kdyby takový nebyl odjakživa, připisovalo by se to romantickým příčinám, lásce, kterou prý chová v srdci k mé matce. Přesto si myslím, že na rozluce měli velký podíl příbuzní. Matka by si ji sama nikdy nevymyslela, tím jsem si jistá.
„Máte svou dceru tolik rád, a ona je celá já; proč mě tedy nenávidíte?“
„Jsem na vaši povahu nemocná a stará. Jste zvyklý na mladou ženu, která vám splní každý rozmar a podřídí se všem vašim vrtochům. Já mám své rozmary, své vrtochy, své zvyky; jsem rozmazlená, už nedokážu být poddajná, povolná, zábavná. Ostatně…“
Ach ano, ostatně kdyby byl pro mě cokoli udělal, byla by matka tou nejlepší z manželek… Ale to je známá písnička. Nudí se a chtěl by nás mít tam u sebe na venkově.
Já, v Rusku, na venkově. Ó, Gambetto!
Onehdy… jsem u Juliana napodobovala hrdiny z Versailles.
Víte, že mám ctitele. Jakýsi Maďar, který má dva docela pěkné koně, dívá se na mě a všude za mnou chodí. Dnes večer nás potkal u Kleina, kde jsem kupovala náprsní tašky. Vyptával se všech příručích, kdo jsem, šel za námi až k pokladně, kde jsem zaplatila, aniž jsem řekla, aby nám cokoli poslali, a aniž jsem dala adresu.
To mi připomíná Itálii.
Když jsme doprovodili Nadine na nádraží, šli jsme k Siraudinovi, kde jsem vybrala bonboniéru pro Gaviniovou. Pan Bashkirtseff pak mámu poprosil, aby si také nějakou vybrala, a ta popletená žena zůstala zaraženě stát a vybrala nějakou hloupost za jedenáct franků.
„Ach, já,“ řekla jsem, „nevím, jak se to děje, ale věci, které si vyberu, jsou vždycky drahé.“
Nabízí mi krabici z bílého atlasu, vyšívanou, za 350 franků.
Je to hloupé, ale aspoň něco. Peníze bych si nevzala, a co slušného se dá jako dárek za tu cenu dostat, ne-li vějíř nebo bonboniéra? Bonboniéra je ze všech předmětů nejzbytečnější, proto ji přijímám.
Ostatně jsem dělala, že nic nevím a že si myslím, že je pro mámu.
Potom jdeme s Dinou zanést Mouzayovým pár drobných dárků. K těm ženám chodím jen proto, abych si popovídala, abych pronášela proslovy; tolik jsem se snažila, až mi de Daillens nabídla, že mi namaluje velkou krbovou zástěnu. Ty malé malby na vějíře dělá velmi hezky. A ta velká zástěna bude pěkně vypadat před krbem. Stálo mě to krabici na rukavice za 20 franků; dala jsem krabici a rozplývala se nad její zástěnou, tou, kterou právě dokončila.
Vracím se domů a znovu tu najdu otce. Byli spolu v divadle: teta, Paul, máma, její choť a Kapitan. Ten slouží za šaška, oslovují ho „můj kníže“, což ohromuje uvaděčky, domovníky atd. atd.
Už nevím, co jsem chtěla vyprávět o Berthe nebo o jejím manželovi, kteří tu v neděli večeřeli. Napovídali jsme si ve třech spoustu hloupostí… zapomínám, takže to není důležité.
Teď mám sešit, do kterého píši dopisy, které bych chtěla napsat, a myšlenky… zkrátka věci, které si nemyslím… nevím, jak to říct, věci v duchu mých úvah o Antonellim atd. Hloupé je, že kdo to bude číst, nebude to brát jako variace, ale bude si myslet, že se to opravdu stalo. Ne, přísahám vám, neříkám to proto, že je to pryč, ale přísahám vám, že jsem si nemyslela, co jsem psala. Byly to prostě… jak to říct? Takové romány, které jsem si spřádala a přeháněla… jeho láska na mě přešla, a pak jsem blouznila a nechávala se unášet proti své vůli, sama jsem se vybičovávala, ano, to je to pravé slovo.
Sama jsem se vybičovávala.
Chci vidět Alexandra… Dumase.
Poslala jsem Fio kytici. Ona mi potom napíše, já odpovím. Napíše znovu a pak ji požádám o dopis pro paní de Lesseps. Tam uvidím inteligentní společnost. V té době už budeme zabydlení.
Najali jsme si nádherné mezipatro na avenue de Montaigne 34, které zařídíme. Nudím se úplně sama, myslím po duševní stránce, přátelé. Chtěla bych u nás zařídit něco jako hostinec pro duchaplné lidi. Jen pomyšlení, že bych mohla vídat lidi, kteří mi rozumějí, kteří mě baví, kteří mluví o tom, co mě zajímá a okouzluje… Ach, jsem z toho nadšená.
Už mám nápad na svůj karneval!