Sobota, 23. listopadu 1878

Včera večer mě tak obratně přemluvili, že jsem šla na „Coco“.
Robert-Fleury se mnou zas mluvil „z hlediska vážné umělecké budoucnosti, budoucnosti talentované malířky“! Nepamatuji si výrazy, které použil, ale mluvil o mé práci jako celku, o večerních studiích, a Breslau, která to slyšela, se na mě podívala s úctou a s tím vlídným výrazem, jaký člověk nasadí, když nechce vypadat žárlivě. Nejde o hlavu z tohoto týdne, moje malba je ještě tak slabá, že se o ní nedá mnoho říct, jde o celek studií.
Co mě trochu vyvádí z míry, je, že mám nařízeno nespokojit se s ateliérovými studiemi, ale dělat skici, kompozice, kreslit zpaměti a tak dále.
Rozjela jsem se jako stroj a teď do toho budu muset vložit něco svého, mít trochu nezávislosti! Podle toho, jak mě pobízel k práci, jak mě povzbuzoval, jsem viděla, že jsem u něj v přízni stejně jako Breslau.
Jistě chápete, že nakolik kašlu na pana Roberta-Fleuryho, natolik si vážím svého mistra, neboť vám to opakuji: ač není strhující malíř, je náš šéf dokonalý profesor.
S Breslau a se mnou má zvláštní způsob korigování.
Ráda bych s tou Breslau zase začala mluvit, protože je jediná, s kým si mohu vyměňovat myšlenky, aspoň o umění. Zvlášť do muzeí by mi byla vzácnou společnicí. Zpočátku jsem byla její přítelkyní, hájila jsem ji, pak jsem si to v tom ateliéru na nějakou dobu velmi pokazila, ale teď jsem se skvěle uvedla byla jsem se všemi zle, to mě vyvedlo z míry. A pak jsem nemluvila s Amélií, což mě snižovalo až k tomu, že jsem ji považovala za sobě rovnou. A Amélie, která mě rozeštvala se Švýcarkami, jim namluvila, že získají, když se ode mě vzdálí. Je zajímavé si všimnout, že pokaždé, když se zahazujete, lidé si nemyslí, že jim prokazujete čest tím, že je pokládáte za sobě rovné, nýbrž že jste horší než oni. Nepřipouštějí, že by se s nimi slušní lidé chtěli znát. Ačkoli to předpokládá naprostý nedostatek ješitnosti, je to svatá pravda. Teď jsem se skvěle uvedla. Řekla jsem jim to, co jsem právě napsala, a ještě spoustu jiných věcí; jednou jsem byla úplný Cassagnac a čas od času jím ještě jsem, byť zřídka. A teď, říkám vám, se chovám, jak nejlépe to jde, a mají mě v úctě.
Dnes večer jdu znovu na Les Amants de Vérone s Nadine a Paulem. Zveme Filippiniho. Nejsem hezká, i když dobře oblečená. Capoul a slečna Heilbronnová zpívali a hráli rozkošně. S Capoulem jsem se usmířila; co se jeho tváře týče, na komedianta je docela pohledný. Partitura se při druhém poslechu otevírá jako květ; měla bych tam jít ještě jednou, květ by se rozvinul a šířil docela rozkošnou vůni. Jsou tam lahodné fráze, ale je k tomu ovšem třeba trpělivosti a jemnocitu. Tahle hudba se nevnucuje, její kouzlo je třeba hledat; je jemné, téměř zastřené, ale existuje.

Poznámky

Pozn. překl.: doslova „Veronští milenci“ – opera markýze d’Ivry (viz 2. listopadu). ↩