Pátek, 22. listopadu 1878

Děsím se budoucnosti Breslau. Jsem tím podrážděná, zachmuřená, smutná. To je ale ošklivé ode mě! Maluji sedm týdnů, ona maluje osmnáct měsíců, to jest dvaasedmdesát týdnů.
Má víc než desetkrát tolik co já. Ale o to všechno nejde. Komponuje, a v tom, co dělá, není nic ženského, banálního, znetvořeného. Je už umělkyně, a je jí teprve dvaadvacet. V Salonu si jí všimnou, neboť kromě provedení, které do toho vloží, si nezvolí obyčejný námět. Je opravdu bláznovství jí závidět, jsem v umění dítě, a ona žena. A k dovršení mé mrzutosti
Zdá se, že ten bohatý obchodník, který nabídl 50 000 franků na volby v Condomu, existuje a že manžel Acardové byl ustanoven dědicem jeho jmění, jež dosahuje téměř dvou milionů. Uvádějí i jeho jméno, je to jistý pan Julien a původně sepsal závěť ve prospěch císařského prince, teď je to pro Cassagnaca. Tomu bohatému dobrodinci se všichni hodně smějí, ale podrobnosti, které uvádí „Gazette de France“, jsou opravdu velmi přesné. Koneckonců je to nejspíš lež, Acardová je žena a on ji miluje.
Ne, moje malba má prozatím přednost před Acardovými; mám zlý den, všechno vidím černě.
Byla jsem u Gaviniové, hrála bezik s kanovnicí, která byla svědkem mých hloupostí kvůli Cassagnacovi.
Jsem unavená.