Středa, 13. listopadu 1878

Robert-Fleury přišel večer. Bylo by ošidné opakovat vám povzbuzení, jichž se mi dostalo po dlouhé lekci; je-li pravda, co tihle lidé říkají, víte (v hodině, kdy to budete číst), co si o mně myslet. Ale přece jen to potěší, když člověk vidí, že ho berou naprosto vážně. Jsem hloupá… Mám ty nejobrovštější naděje, a když mi to někdo řekne, tvářím se, jako bych to sama nevěděla, jsem radostí bez sebe a říkám si: vidíš, když to říkají oni, a ty sis myslela, že jsi úplné nemehlo.
Jsem z toho užaslá a rozzářená jako netvor, který by věděl, že ho miluje nejkrásnější z žen.
Nelituji, že jsem nešla do Variétés, kde je kolosální představení ve prospěch Judicové. Představení by mi nic nedalo, seděly bychom v křeslech, zahalené závoji, a schovávaly se; kdežto při dnešní večerní lekci jsem se mnoho naučila; Robert-Fleury je výborný učitel, vede vás krok za krokem, takže při každém kroku cítíte, jaký pokrok děláte. Dnes večer se ke mně choval trochu jako k žačce, která odehrála stupnice a které se dává zahrát skladbu; poodhrnul cíp opony a ukázal mi širší obzor… Tento večer bude v mých studiích něco znamenat.