Sobota, 9. listopadu 1878

Ostudná porážka! Ani medaile. To zaručí triumf těch pitomých ženských, které jsou silné a do soutěže se nepřihlásily. Přesto jsem první. Myslím, že bych první byla, i kdyby soutěžila Breslau se svou malbou; udělili by první medaili. Ale to vnitřní přesvědčení nic neznamená. Fakt je tu. Nesoutěžily, medaile není. V hloubi duše je mi to jedno, vážím si jen Breslau, a ta má navíc tři roky studia u Juliana a dva v Curychu, celkem skoro pět let, odečítám-li její nemoci, kdežto já mám všeho všudy jedenáct měsíců, a vezmeme-li v úvahu dřívější pokusy, přibude k tomu tak měsíc, počítám-li kopie rytin a šest hlav malovaných v Římě a jinde v různých dobách a čtyři hlavy kopírované v Nice a osm kreseb podle sádry, těch nejprimitivnějších. Všechno to čmárání dělá měsíc studia (osm hodin denně), to prohlašuji na svou čest, nanejvýš šest týdnů.
Dohromady tedy máme jeden rok. To vše proto, abych vám s velkou parádou oznámila, že kreslím akademické akty stejně dobře jako Breslau – mistři mi to řekli.
Víte, co se povídá? „Prý tě vdávají“… Tak za prvé, a pak že se Popaul se svou podivnou chotí rozchází. Kromě toho vyšly v Nice o jeho sňatku hanebné články. Já s tím nemám nic společného.
Ale musí to být kachna; Madame Gaviniová říká, že to říkají všichni. Za prvé se podle zákoníku nelze rozejít po sedmi měsících manželství, ledaže člověk prohlásí, že nechce odpovídat za následky tohoto soužití.
Tytéž novinky jsem slyšela také v ateliéru od jedné bonapartistické dámy, která příliš nepracuje. Musím přiznat, že jsem se svými narážkami zákeřná, s tím ochranitelským tónem a s tím, jak se tvářím, že Zesnulého hájím. Není to zrovna poctivé, ale myslím, že v boji je to dovoleno.
Můj ubohý Cassagnacu, ty se z toho vyhrabeš, ale nadělal sis tím docela zbytečné nepříjemnosti! Ti páni se mě ptali, jestli je Cassagnacova žena (není to legrační!) hezká.
„Hm… ne tak docela, ale je to zajímavá tvář.“
„Myslím, že má nevýrazné rysy,“ řekl Gavini.
„Naopak,“ řekl pan de Bouville, „velmi výrazné, italské.“
„Velmi italské,“ dodala jsem.
„Podobá se kardinálu Antonellimu,“ navázal Gavini.
„Jaký jedovatý jazyk, ten Gavini!“ zvolal Abbatucci, který je podivín.
„Ale proč?“ řekla teta. „Je to přece jeho neteř.“
Všichni se usmáli.
„Kolik jí to vlastně je?“ zeptal se Gavini.
„Ach, není stará,“ řekla jsem, „nanejvýš osmadvacet až devětadvacet let, možná méně; však víte, italské tváře rychle vadnou.“
Zase výstava a Madame Gaviniová. Ustavičně si vyměňujeme drobné dárky. Dnes večer u nás večeří Mouzayovi a pan Bikowsky (ten z Neapole). Jsem vždycky hezká, když to není k ničemu.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále „On dit que l’on te marie“ – Marie cituje název písně On dit que l’on te marie (doslova „Říká se, že tě provdávají“, srov. 20. července 1878); kurzíva jen na „arie“ je tak v textu, snad hříčka s jejím jménem. ↩