Pátek, 8. listopadu 1878

Včera tedy jedeme do Versailles s lístky od toho cherubínka Gambetty. Gavini nás čeká na nádraží a doprovodí nás až do lóže kvestorů.
Schovávám vám dnešní noviny. Přečtěte si je. Už jste je četli? Nuže, první část je slabá, ale druhá skvělá, a tak pan Rouher šel blahopřát svému mladému nepříteli a stranickému souvěrci:
„Mnoho talentu a mnoho energie!“ řekl mu. „To je ta nejlichotivější pocta, jaké se mi kdy dostalo,“ odpověděl manžel slečny Julie Acardové. (Vím to od Gaviniho a od samotného Rouhera.)
Je to ovšem zvláštní, nejsem nadšená; přála bych si, aby byl lepší. Krásná Julia seděla v Grévyho lóži, vedle té naší. Věřte mi, že jsem si ji prohlížela kukátkem, přestože nás dělil jen kousíček, a tak důkladně, že jsem ji hned po příchodu domů, ani jsem si nesundala klobouk, nakreslila do malého skicáře. Můj ubohý Cassagnacu! Je obyčejná! Je zvadlá, možná ani ne, ale tak snědá, tak černá, že se jí pleť kolem nozder, brady a úst zdá povadlá… jako na nesnadných místech těla… (viz anatomické popisy); rty nejsou ani červené, ani bledé, jsou kaštanově hnědé. Výrazně řezaný nos, dosti rovný a dlouhý, spíše než orlí, husté modročerné obočí, dosti blízko u sebe a vysoko nad nosem, obočí rozkošné kresby, vzdálenost od obočí k víčku ohromná, víčko těžké, oko velké a krásné, pod ním unavené a tmavé. Všechno, co je obočí nebo oko, je rozkošné, a když se ty oči dívají na trpícího poslance, opravdu budí závist. Horní ret vystupuje, ústa jsou přesto dosti půvabná, ale příliš mužná, brada malá. Obličej protáhlý, čelo vysoké a vlasy uhlazené a stažené černou sametkou se zdají řídké, zvlášť horní část spánků vypadá holá. Na šíji spadá drdol z copů. Je možné, že je její vlastní. Pod kloboukem jí na čelo vystupuje několik pravidelných, řídkých a falešných kroužků. Klobouk je tok s obrubou z černého sametu se dvěma šedými křidélky na boku. Obyčejné šaty vyšívané gagátem. Silné kosti, soudě podle rukou v šedých rukavicích, s tlustými, kostnatými prsty. O krku nevím nic, byl ovinutý černým flórem, který splýval od zadní části klobouku. Ale uznejte, že jsem ještě neřekla ani slovo o tom nejžalostnějším na této tváři, pro kresbu tak zajímavé. Tváře se totiž těší pleti, která se zdá ochablá a, odpusťte mi to slovo, lišejovitá! Ňadra nízko (Caroline říkala, že nemůže nosit korzet, protože má nesmírně slabý žaludek; říkala to, aby ji hájila proti mým útokům). Tato dcera Herma a Afrodity (na těch řeckých jménech v tomto případě trvám) držela snad kuchařskou knihu, neboť odcházela zároveň s námi a slyšela jsem ji mluvit o domácí polévce s hovězím. Když jsem si kukátkem neprohlížela tuto podivnou Julii, prohlížela jsem si velkého Romea; chvílemi mi připadal velmi krásný, ale věřte mi, že jsem, kdovíproč, uklidněná a vyrovnaná. Gavini potkal Gambettu v kuloárech a ten velký muž mu odpověděl, že je potěšen, že mohl dámám udělat radost, a že ano, rád se s nimi seznámí (Gavini řekl, že mu je při příštím setkání představí, a na to Gambetta odpověděl).
Je tu jeden muž, který je velmi silný, ač poměrně neznámý, a to Clémenceau. Koupila jsem si jeho podobiznu a ve Sněmovně jsem ho poznala. Zevnějšek má strašlivě bezvýrazný.
Zpátky jedeme ve společnosti pánů Abbatucciho, Amiguese, Jolibois, barona Eschasseriauxe a hraběte de Bouville, které nám představil Gavini. Nechávám je jejich rozhovorům a prohodím jen pár slov, abych panu de Bouville, který je starý tlustý hlupák, připomněla naši cestu s Cassagnacem a podrobnosti o volbě pana Vinaye, kterou Bouville hájil.
Prý postaví proti Popaulovi nesmírně bohatého protikandidáta a kromě toho použijí peníze z Národní loterie; to je docela přirozené. Teprve na nádraží Saint-Lazare potkáváme tatíka Rouhera, který byl ke mně okouzlující a jemuž jsem vyprávěla, jak jsem v Nice pobonapartizovala hokyně a prodavačky jablek. Odvážíme ho domů. Prý jsem mu skládala lichotky k pohledání; chlubil se tím Gaviniovi a ten to vyprávěl své ženě.
napříč stránkou
Bonapartisté ho vynášejí do nebe.
Večeřely jsme v půl desáté. A dnes jsem byla u staré Gaviniové a odtud jsem šla na výstavu, kde s rodinou a řečenou starou Gaviniovou, která si zavolala své známé z řad komisařů, zůstáváme a nakupujeme až do pěti, dlouho po odchodu publika.

Poznámky

Georges Clémenceau (1841–1929), v této době radikálně republikánský poslanec; později předseda vlády a „Tygr“ první světové války. ↩