Sobota, 2. listopadu 1878

Na výstavě s Gaviniovými. Madame Gaviniová má za to, že mám rozkošnou povahu, s jakou se nejsnáze žije, že jsem dokonale dobře vychovaná, že nejsem ani upjatá, ani příliš volná, zkrátka že ze mě bude veselá, ctnostná žena. Protože máma a teta mají ve zvyku vykřikovat o mém chování spoustu hloupostí, skoro mě překvapuje, když slyším, že jsem dobře vychovaná.
Dnes večer jsem se velmi pěkně upravila, abych si v Italské opeře, totiž ve Ventadouru, poslechla Les amants de Vérone od markýze d’Ivry. Jenže lóži markýze de Casa-Riera tvoří dvě spojené parterové lóže. Parádila jsem se zbytečně. Pan Casa-Riera je španělský milionář, slepý a trochu hluchý, který má předplatné ve všech divadlech a dává je k dispozici svým přátelům. Vysvětluji vám to proto, že za padesát let, až budu mrtvá, už nikdo nebude vědět, co to bylo.
S námi (se mnou a s Gaviniovými) byla hraběnka de Balincourt, kdysi okouzlující žena, která se bavila, jak jen mohla. Dcera maršála de Castellane a v prvním manželství provdaná za pana de Contades. Dále markýz de Casa-Riera, její stálý kavalír, a markýz de Rocherenard, bratranec Madame Gaviniové. Společnost starých trosek. Pan de Rocherenard vedl při odchodu sestřenici pod paží a slyšela jsem, jak se ptá, kdo jsem, a říká, že jsem milá, rozkošná a „dokonalá žena“.
Mé „vystupování“ spočívalo v tom, že mě sužoval strach, že nedostanu lístky na pondělní nebo úterní zasedání o Cassagnacovi. Právě jsem napsala kněžně Karageorgevitchové, její syn zná užitečné lidi, a panu Turquanovi, tomu, který mě zachránil na minulém zasedání.
Jestli mi ten dobytek Gavini nesežene lístky, budu mu to mít za zlé celý život. Proč se kvůli tomu zasedání tak rozpalovat, řeknete? Jste hloupí!
Co mi sejde na několika hodinách rozrušení potom? Aspoň se ale pobavím jako královna, jako bohyně. A jestli mě to opravdu rozruší, nebudu se zlobit; místo té ubohé změti v mé hlavě budu mít skutečný žal, šílené záchvaty vzteku, krev v hlavě, jedním slovem pocity určitější, úplnější. A to mám raději.
A pak, vy nechápete, jaké je štěstí vidět Paula de Cassagnaca na řečništi, jak ještě ke všemu hájí své zvolení! O němž ví, že je ztracené, a jehož využije, aby řekl všechno. Mít ho tam před sebou, dívat se na něj, kolik je libo, poslouchat ho, vidět ho v celé jeho slávě… vidíte, tohle vy nechápete! Je to krásnější než dostih vyhraný o hlavu, je to krásnější než cokoli na světě.

Poznámky

Pozn. překl.: doslova „Veronští milenci“ – opera markýze d’Ivry. ↩