Sobota, 26. října 1878

Moje malba je mnohem lepší a můj akademický akt velmi dobrý. Robert-Fleury mi navíc slibuje, že mě přijde navštívit domů a poradí mi se sochařstvím, do něhož se v nejbližších dnech pustím.
Posuzoval naši soutěž.
1. Breslau
2. Já.
Zkrátka bych měla být spokojená, je od něj milé, že se mě v sochařství ujme, viďte. Myslím, že ho Breslau tajně zbožňuje; ony ho všechny tak trochu zbožňují. Pokud jde o mě, jistě jste si všimli, že jsem nikdy neřekla, je-li mladý, nebo starý, tmavý, nebo světlý.
Ale já vám to povím. Onen dosti proslulý Tony Robert-Fleury je synem slavného Roberta-Fleuryho, člena Institutu a děkana spousty věcí, bývalého ředitele Římské školy.
Tony je klidný, rozvážný malíř. Kreslí obdivuhodně, dobře komponuje, špatně koloruje, maluje docela slušně, dostává medaile, rytíř Čestné legie, prodává své obrazy státu. Massacre des Polonais, Le Dr. Pinel à la Salpétrière, Le dernier jour de Corinthe a tak dále. Málo brilantnosti, ale solidní znalosti, značná pověst, a vyučuje dokonale. Co byste chtěli víc? Navíc je mu dvaačtyřicet, ale vypadá jen na pětatřicet, bledý, tmavovlasý, vousatý, modré oči. Velké a pevné rysy, ba i hrubé. Trochu souchotinář, což se mi protiví (viz Balzacovu Šagrénovou kůži). Výtečná povaha, mírné a trochu posměšné způsoby, ale to je tím, že mluví se ženami, z nichž mnohé by zuřily, kdyby s nimi jednal jako s chlapci. Pokud jde o práci, je však obecně velmi přísný a cítí se povinen tu přísnost zmírňovat úlisnými žertíky a otcovskými úsměvy. Tyto ženy k němu vzhlížejí jako k opravdovému mistrovi, a já také, protože v něm vidím jen profesora. Zpočátku mi i Julian naháněl respekt a nepromluvila jsem s ním, aniž bych se začervenala.
Dnes ráno, když mi Robert-Fleury v koutě s kartony vykládal o mém sochařství, poslouchala jsem ho jako malé dítě, s nevinným výrazem, s tvářemi měnícími barvu, s rozpačitýma rukama.
Nemohl se přitom ubránit úsměvu, a já také, protože jsem si myslela, že voním čerstvou fialkou, že mé přirozeně zvlněné vlasy, suché a lehké, jsou rozkošně osvětlené a že mé ruce, v nichž jsem držela bůhvíco, zaujímají roztomilé pózy.
Breslau říká, že to, jak se mé ruce dotýkají předmětů, je krásné, ačkoli nemám klasicky krásné ruce.
Ale je třeba být umělcem, aby člověk tu krásu rozluštil; měšťáci nebo lidé ze společnosti nevěnují pozornost tomu, jak se předmět uchopí, a před mými dají přednost rukám baculatým, ba i tučným. Ba je třeba být přímo Breslau, která si vymýšlí věci, aby vypadala originálně a hluboce, a sama si přitom není jistá.
Mezi šestou a jedenáctou jsem stihla přečíst pět novin, dva sešity Duruyho a… „Candide“, který se mi zhnusil.
Bojím se, že mi tyto školní úspěchy škodí; skoro se stydím, že mi to jde, a protože mi říkají „mnohem lépe“ nebo „velmi dobře“, necítím ani obtíž, ani že postupuji.
Připadá mi, že jsem dítě, a když totéž řeknou Breslau, připadá mi, že je velkou umělkyní.
To by mě mělo trochu uklidnit.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále académie: v ateliérové řeči kresba či malba aktu podle živého modelu. ↩
Pozn. překl.: Názvy obrazů, doslova „Vraždění Poláků“, „Doktor Pinel v Salpêtrière“, „Poslední den Korintu“ (Marie píše „Salpétrière“). ↩