Pátek, 25. října 1878

Měly jsme svou malou soutěž o místa. Hlava v životní velikosti za hodinu. Všechny ji namalovaly zhruba dobře, bude těžké to posoudit.
Zastavila jsem se u Gaviniových, Madame mi darovala anglické sklo z výstavy, ale zítra se mnou nepojede – je tu na čtrnáct dní paní Bellettiová z Nice a docela ji zabrala pro sebe. Belletti a Randouin stáli před třemi lety v čele nicejské prefekturní elegance. Jen aby mi moje staroušky neodlákali. Zatím mi Madame Gaviniová dává drobné dárky, líbá mě a říká, že mě má velmi ráda. Napsala jsem „moji staroušci“, ale oni staří nejsou: Gavini je ještě velmi čilý a jeho žena je jedna z těch Pařížanek s dosud černými vlasy, drsnou, ale poměrně svěží pletí a pasem, který hrozí, že se hodně rozšíří; jinak elegantní; tvrdá výslovnost, původem z Bordeaux. Obyčejné vystupování… ta žena chodí všude a všude ji mají rádi.
Nudím se… nemáme peníze.
Večer přichází Mouzayová a vypráví, že se jí zdálo o Cassagnacovi. Byl obchodním cestujícím s korzety. „Pane,“ říká mu, „je vůbec možné uzavřít tak špinavé manželství jako vy! Víte, že vás ten ostudný sňatek stojí postavení ve společnosti a že všichni smýšlejí stejně, jako mluvím já!“ „Co se dá dělat, madam,“ odpovídá, „udělal jsem to proto, že se mi slečna Moussia posmívala, oženil jsem se, abych ji rozzuřil.“
Ach, pokud šlo o to mě naštvat, ne-li rozzuřit, naštval mě nejen ve snu, ale i ve skutečnosti… Hanebnost!
Je hloupé mluvit o tom, co je u konce, mrtvé, ale nemohu si pomoci. Je to pitomý sňatek, pitomý a hanebný. Žádné noviny o něm neřekly ani slovo – přátelé ze zdvořilosti, nepřátelé ze strachu. Proběhlo to jako něco ostudného. Ta polooficiální noticka ve „Figaru“ přišla až potom jako omluva, vysvětlení. kdyby to mlčení bylo Kdyby mladá a hezká hraběnka Stephano-Acard-Julia-Clément-Laurierová byla počestná partie, přátelé by o tom něco řekli; vždyť smrt abbého de Cassagnac, Paulova strýce, pořádně vybubnovali a otiskli o ní výňatky z jiných listů.
Hlupák, idiot, nešika, pitomec. Ubohý člověk, ubohý velký novofundlanďan, ubohá černá perla.
Jsem ochotná ho omluvit, někdy; a někdy si myslím, že by ona vyšší bytost, o níž jsem snila, neměla být schopna…
„Nabídli mi rozkošnou dívku s věnem šesti milionů a já ji odmítl,“ řekl mi jednou, když jsme mluvili o manželství.
„A pročpak, pane? Ta dívka byla rozkošná, jak říkáte.“
„Ano, ale v rodině byla skvrna a to mi nevyváží žádný poklad na světě.“
A říkal to s tou velikou tváří vztyčenou vzhůru, se zdviženým nosem, s pohrdavýma očima. Fuj! Mrzký dobytek. Ach, na mou věru ano, mrzký dobytek.
Dcera kněze a kurtizány nebo dobrodružky, domácnost, kde přijímali jen muže, nevázané způsoby, podezřelé známosti a matka… soukromá kurtizána. Špatná pověst! A právě tam se šlo pro nevěstu! Můj Bože, ostatně se zdá, že Paul de Cassagnac je zábavný na řečništi, ale jinde že to byl jen pán, novinář, syn spisovatele, z chudé rodiny, který by díky dobrodružnému životu celé své rodiny jen těžko našel nevěstu. To říká Madame Gaviniová, která je ozvěnou všech, celé Paříže. Budiž.
To je věc, které budu vždycky litovat, a právem.
A pomyslet, pomyslet, že je to mou vinou!!