Sobota, 5. října 1878

Doenhoff s námi obědval, zkoušel si mou pelissu, hrál si na dvorného. Po návratu z ateliéru jsem ho zastihla v salonu — i Mme Coubé tam byla.
Ale právě dnes přichází Robert-Fleury opravovat do ateliéru. Nuže — měla jsem strašný strach.
Pronesl ah! ha a oh! ho na několika různých tónech — a pak:
„Vy malujete?“
„Ne zcela, pane — budu malovat jen jednou za měsíc…“
„Ne, děláte dobře, že začínáte — můžete malovat. Je tam něco dobrého, něco dobrého…“
„Bála jsem se, že nejsem dost pokročilá, abych malovala…“
„Ale vůbec ne — jste dost pokročilá; pokračujte, není to špatné… atd. atd.“
A pak dlouhá lekce, která dokazuje, že to není bez naděje — jak se v ateliéru říká. V ateliéru mě nemají rádi — a při každém mém ubohém úspěchu vrhá Breslau zuřivé pohledy, zcela směšné.
Ale Robert-Fleury nevěří, že jsem se nikdy neučila malovat. Zůstal dlouho — opravoval, povídal a kouřil, jako by byl Carolus. Dostala jsem několik mimořádných rad — a pak se mě ten imbecil zeptal, jak jsem se umístila v poslední loňské soutěži. A když řeknu — druhá.
„A letos,“ řekne, „bude třeba… hm?“
To je tak hloupé — Julianovi již řekl, že si myslí, že dostanu medaili.
Konečně jsem bez sebemenších potíží oprávněna malovat podle přírody, aniž bych malovala zátiší — přeskakuji je, jako jsem přeskočila sádrové odlitky.
Doenhoff doprovodil naše dámy na Výstavu — u vchodu potkají Mme Randouinovou, která byla manželkou podprefekta v době, kdy Gaviniovi tak velkolepě hostili všechny korunované hlavy, které se v Nice vystřídaly — Doenhoff ji znal ještě tehdy.
„Zde je Mme Randouinová,“ řekne jí máma.
Uslyšela ji a hned přistoupila ke kočáru a spustila tisíc milých slov — jak je šťastná, že ji paní zavolala, jak jí Mme Gaviniová tolik vyprávěla, jak nás z Nice tak dobře zná, jak je nadšena ze seznámení atd.
Mme Gaviniová mi ostatně říkala, že Odette si přeje se s námi seznámit.
Mme Randouinové může být nanejvýš pětatřicet — je poté co byla naprosto krásná, poté co byla naprosto hezká. Myslím, že se hodně baví — ale manžel je vždy přítomen — a je to dáma, kterou ve společnosti přijímají.

Poznámky

„Pelisse“: kožešinou podšitý či lemovaný svrchní kabát; módní oděv té doby. ↩
Carolus-Duran (Charles Durand, 1837–1917), módní portrétista, který vedl v Paříži vlastní ateliér pro žáky. ↩