Pondělí, 23. září 1878

Julian za mnou přišel říct, že pan Robert-Fleury je se mnou velice spokojen — a když to vše shrne, soudí, že dělám pro tak krátkou dobu věci udivující. A konečně že má velkou naději a že bych mu jistě mohla dělat velkou čest. Posuďte, jak jsem šťastná.
Obědvaly jsme v Grand-Hôtelu s Mme Antonskou — v pondělí se mi to hodí kvůli zmrzlině.
Zde dopis od Marcuarda.... [Chybí]
Je hloupé psát každý den, když není co říct. V ruské sekci jsem si koupila vlka jako koberec — Pincio II. se ho hrozně bojí.
Stanu se opravdu malířkou? Faktem je, že z ateliéru vycházím jen proto, abych četla své římské dějiny — s rytinami, poznámkami, zeměpisnými mapami, texty, překlady. To je zase hloupé — nikdo se o to nezajímá a moje konverzace by byla skvělejší, kdybych četla věci novější. Kdo se stará o první instituce, o počet občanů za Tulla Hostilia, posvátné obřady Numovy, zápasy tribunů a konzulů... a přece některé skandály připomínají ty ze slavné Sněmovny, kde zasedá pan hrabě Stephano Acard, jenž mi připadá jako jakýsi Cassan (syn Cincinnata). Nikdo se o to nezajímá, protože se říká, že to člověk zná — naučil se to ve škole. Ve škole se to člověk nenaučí tak, jako když se to naučí sám — a pak záleží na vkusu. Velké Duruyovy dějiny vycházející po sešitech jsou pokladem.
Až dočtu Tita Livia, přečtu Micheletovy Dějiny Francie — a pak přečtu Řeky, které znám jen z doslechu, z citátů v jiných knihách, a pak... Moje knihy jsou v bednách a bude třeba najmout si trochu trvalejší byt, než je tento, aby se daly vybalit. Znám Aristofana, Plútarcha, Hérodota, trochu Xenofónta — to je myslím vše, a ještě Epiktéta, ale to opravdu nestačí — a pak Homéra, toho znám velmi dobře, trochu Platóna.

Poznámky

Pozn. překl.: Kaeso Quinctius (Cassan/Caeso), syn legendárního Cincinnata, byl mladý římský patricij proslulý svou arogancí a násilím vůči plebejcům — byl obviněn z velezrady a uprchl do vyhnanství. Marie přirovnává nevhodné nakládání s otcovým jménem k titulu hraběte Acarda, který považuje za stejně nepatřičný.