Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota 14. / Neděle, 15. září 1878

Co se novinek týče — včera Alexandre koňmo doprovázel vydržovanou ženu, což nás naplňuje hrůzou a vede mě k tomu, abych ho nazvala Pan-dvacet-franků-za-hodinu. A dnes večer se procházel se svým bratrem. Kompenzační systém.
Mouzayovi k večeři — ke konci večera se mluvilo o Cassagnacovi a jeho nevysvětlitelném sňatku s dcerou hraběte a hraběnky Stéphana Acarda. Ptám se vás, jak spolu ladí toto Stéphano, Acard a hrabě! De Daillens má naprosto pravdu, když říká, že kdo je Paulem de Cassagnacem, nebere se v podzemním sklepení (jako první křesťané). Nevdává svou tchýni osm dní před sebou — nestojí sám sobě za svědka — neskrývá svůj sňatek — nenechá uveřejnit onu směšnou zprávu v Figaro — a nedovolí, aby byl pan Clément Laurier svědkem nevěsty. K čertu! Když se hraje role, hraje se do konce.
Pohleďte na tohoto Clémenta Lauriera, svědka dívky, jíž se žení Paul de Cassagnac — zde je, kde klesl, jak byl žurnalistou za šest sou za řádku, jak dobrodruhem, jak bídným fanfarónem. Kdo mluví tak jako on o Republice a mužích 4. září a o půjčce Morgan — ten nedopustí, aby pan C. Laurier funěl v jeho sňatku. Pan C. Laurier, který byl jím přímo nebo nepřímo označen přinejmenším za zloděje. Ten sňatek je vykolejení, anomálie; takový sňatek v dobrodružném a rytířském životě Cassagnacově je jako ovčí nožka, jež by narostla člověku.
To boří celou stavbu — a i jeho články a velká slova se přestávají číst a poslouchat s potěšením, protože člověk věří, že lže; kdo po celý život dělá frajeřiny, kdo je veřejnou osobou — nedává políčky vlastním zásadám.
No ano — a to je právě ta škoda. Kdyby si vzal mě, nebyl by se vykolejil. Jeho již nelituji — ale lituji, že muž, který dokáže vzbudit takový obdiv, ten obdiv pak sám zničí. Je to barbarský výraz, jak říká pan Victor Dury.
Začínám cvičit kreslení figurek zpaměti.
Je jedna věc, kterou jsem nikdy nepřipustila a která by vše vysvětlila: Láska.
A právě proto, že tomu nemohu věřit, je to možná pravda... Je všední, ohmataná... říkají, že je okouzlující... Ne — nevěřím, že je to žena, jíž Cassagnac miloval před vykolejením... ach, po něm je schopen čehokoliv — být i Pan-dvacet-franků-za-hodinu... ne, aspoň čtyřicet.
— Kdybych mohla tušit, že by Marie stála o něj, uspořádala bych věc — tím snáze, že on by si přál. Mezi Marií a nějakou Stéphano Acardovou je přece jenom pořádný rozdíl!
To řekla Mouzay mámě, která s ní sestupovala ven provést psy.
— Nevím, zda by ho chtěla, říká máma.
— Ale, pokračuje Mouzay, pokaždé, když jsem o něm mluvila, odpovídala mi: Fuj! Jaká hrůza!
— Je to pravda — já jsem to také slyšela říkat: jaká hrůza!
I já jsem se slyšela. Víte, jak jsem tehdy myslela — a jak daleko ode mne byla myšlenka na banální ujednání. Ach, kdybych bývala věděla.

Poznámky

„Cocotte“: vydržovaná žena či kurtizána; žena z polosvěta (demi-monde). ↩
Pozn. překl.: 4. září 1870 — datum vyhlášení Třetí republiky po pádu Napoleona III. v bitvě u Sedanu. Pro bonapartisty byl tento den symbolem revoluce a zánik císařství. ↩