Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Úterý, 10. září 1878

Přihodila se scéna, jež mě, navzdory zvyku, který bych si na ni měla vytvořit, přivedla k šílenství vzpoury.
Jdeme po schodišti — pan Georges sedí na lavičce na druhém podestě. Vrhne se na tetu a začne jí trhat šaty za přídělu odporných slov. Ze všech sil jsem volala domovníka — přiběhli sluhové a mohly jsme vstoupit. Ale za dvě minuty zvonek zazvonil znovu. Uvěřit tomu nelze! Máma shledává, že jsem se velmi nezdvořile chovala tím křikem.
Je zbytečné opakovat — víte stejně jako já, že máma říká, že je to docela přirozené, že jsem nesnesitelně nevychovaná, že dělám veškerý skandál, že jsem křičela jako rybářka. Je to tak rozkošné, že nemám co říct. Mé pohrdání těmito ženami nelze vylíčit ani si je představit. Shodněte se se mnou, že nejsem na růžích. Kdybych byla trochu méně hrdá, šla bych bez váhání si rozbít hlavu.
Co si o těchto ženách myslet? Nechci nic myslet — budu jednat.
Každý den po ateliéru se budu procházet v Bois — musím využít denního světla až do půl sedmé. Celý vesmír je v Paříži a navzdory všem těm hrůzám, jimiž jsem obklopena, chci žít, vidět celý svět...
Potkaly jsme Lardereiho — je to půvabný chlapec (trvám na tom, abych to konstatovala chladnokrevně) s jistým chladně povýšeným výrazem, jenž není vůbec všední. Což dokazuje, že mám dobrý vkus... Ale jaké šílenství věřit, že...
Ačkoli jste... — ovládám se, neboť jsem ve smutku. Jsem tedy povinna vám napsat — máma je, jak si zajisté myslíte, velmi oslabena a vyčerpána všemi těmito hrozivými dojmy; prosí mě, abych vám odpověděla co nejzdvořileji. Pokusím se nedát vám, co si zasloužíte, a nebýt příliš hrubá, třebaže mě to stojí skutečné úsilí. Ale jsem nucena vzdát se svých nejmilejších návyků — černé šaty nahradily bílé a impertinenci vůči nehodným vystřídala vytříbená přívětivost, o čemž je tento dopis zjevným důkazem.
Jsme hluboce zasaženy nenahraditelnou ztrátou, kterou jsme právě utrpěly — velice smutny... a k dovršení neštěstí přijel váš přítel Alexandr — ujišťují nás, že má zlé oko.
Dejte mi co nejpřesnější, co nejpodrobnější zprávy o císařovně (píše, že ji hodlá navštívit). Přemáhám hrůzu, jakou mi vzbuzujete, neboť ty zprávy potřebuji.
Jedna chudinka chce poslat Jejímu Veličenstvu nevím jakou napoleonskou upomínku a ptá se mě, jak ji adresovat, aby jistojistě dorazila. Kromě toho jsem zuřivá imperialistka — a proto mě to zajímá.
Dobrý večer tedy — a že... — ovládám se, neboť jsem ve smutku.
Je tu kniha Félixe Ribeyrova: „Biographie des Sénateurs et des Députés“, kde se o Cassagnacovi píše ve výrazech, jež mnou zalomcují: Narozen v Paříži 2. prosince 1843. Povaha vynikajícím způsobem sympatická, temperament polemisty zcela mimořádného a politik velké budoucnosti — tak se představuje pan Paul de Cassagnac, nejstarší syn pana Adolpha Graniera de Cassagnaca...
Zaujal místo v řadách Výzvy lidu a často poctil tribunu vroucnou výmluvností, jež dovede, je-li třeba, být umírněná a hodná pravého politika. Nu, je to napsáno přítelem — to se chápe.

Poznámky

Pozn. překl.: Císařovna Evženie (1826–1920), manželka Napoleona III., žila v anglickém exilu od pádu Druhého císařství roku 1870. ↩
Pozn. překl.: 2. prosinec — datum Napoleonova korunování (1804) i Napoleona III. státního převratu (1851) — pro bonapartisty symbolicky nabitý datum. ↩
Pozn. překl.: „Appel au peuple“ (Výzva lidu) — bonapartistická parlamentní skupina, pojmenovaná po napoleonském principu lidové svrchovanosti plebiscitem. ↩