Pondělí, 9. září 1878

Je to smutné, velice smutné — takový život!
Mme Antonská píše — a několik dalších. Marcuard píše.
Le Pays je pohoršlivý — jsou to hotové hulvátské hádky, které si dovolují ti pod-Cassagnacové. Rogat se pohádal s Le Siècle nebo Le Temps — a je to samá sprostota. Cassagnacovy drzosti ztrácejí mnoho originality a stávají se vulgárními hrubostmi uprostřed výstředností jeho podřízených. Zatímco kdyby se tito chovali slušně, Cassagnacův styl by si zachoval svou barvu. Cassagnac je Cassagnac — ostatní ho napodobují a jsou jen hádající se fiakroví kočí.
Večer se velice nudím — nemohu číst; když čtu, mám pak na kreslení unavené oči.
Ach! Ta bídná Berthe zase vychází. Kdo ví, kde bychom teď byly, kdyby nebyla tak hloupá.
Stačí kamínek, aby vykolejil nevím kolik vagonů... Ne, ne — nebyla to moje chyba. Nemohla jsem jinak než pozvat těch pět žen. Osud chtěl, aby mezi nimi byla jedna Berthe. Jak jsem ji prosila — a ona mi slíbila.
Tak to je u mě vždy — doma je moje rodina, která je bláznivá, a tam byla Berthe.