Pondělí, 9. září 1878

Je smutný, velice smutný takový život!
Mme Antonská píše — a několik dalších. Marcuard píše.
Le Pays je pohoršlivý — jsou to pravé hádky, které si dovolují ti pod-Cassagnacové. Rogat se pohádal s Le Siècle nebo Le Temps — a je to samá sprostota. Cassagnacovy drzosti ztrácejí mnoho originality a stávají se vulgárními hrubostmi uprostřed výstředností jeho podřízených. Zatímco kdyby se tito chovali slušně, Cassagnacův styl by si zachoval svou barvu. Cassagnac je Cassagnac — ostatní ho napodobují a jsou jen hádající se fiakroví kočí.
Večer se velice nudím — nemohu číst; budu-li číst, budu mít unavené oči pro kreslení.
Ach! Ta bídná Berthe zase vychází. Kdo ví, kde bychom teď byly, kdyby nebyla tak hloupá.
Jeden kámen stačí k tomu, aby vykolejil nevím kolik vagonů... Ne, ne — nebyla to moje chyba. Nemohla jsem jinak než pozvat těch pět žen. Osud chtěl, aby mezi nimi byla jedna Berthe. Jak jsem ji prosila — a ona mi slíbila.
Tak to je u mě vždy — doma je moje rodina, která je bláznivá, a tam byla Berthe.