Pondělí, 2. září 1878

Vrátila jsem se ke své práci, tak nešťastně přerušené ve čtvrtek. Jsem otupělá. Obdržely jsme několik dopisů a vizitek s kondolencemi. Od Mme Balagny a jejího manžela. Pana a Mme de Tunis. Pana des Perrières atd. Parte jsme rozeslaly všem — do Ruska, do Nice, do Německa, do Paříže, do Itálie.
Pan Nicolas se přestal ukazovat a durdí se, říkaje služebnictvu, že jsme ho oloupily. Opravdu, nemá cenu být poctivý — kdyby to člověk nepotřeboval sám pro sebe, kvůli ostatním by poctivý rozhodně nebyl. Tito idioti, tito zbabělci zřejmě nevědí, že zděděné statky jsou závětí nezcizitelné, a že dědeček vlastnil jen to málo, co sám nabyl, a s čímž naložil ve prospěch mámy, která vždy byla jeho milovanou a zbožňovanou dcerou. Zanechal téměř pět tisíc děsjatin [ruská plošná míra] — a mámě mohl dát jen dvě stě; hezká je ta okolnost, že tu závěť učinil před třemi lety v Nice, v naší nepřítomnosti a s pány Pattonem, Orgeskem, Bihovetzem, Anitchkoffem a Walitským za svědky. Těch dvě stě a několik desítek děsjatin — padesát, myslím, lesa — co zanechal mámě, má cenu jen proto, že tento malý pozemek sousedí s malou nemovitostí, kterou máma koupila asi před deseti lety, a takřka k ní patří. To jsou všechny ty loupeže. Hnusní lidé!
Ti bídáci závidí tuhle bídu, dobře vědouce, že vdané dcery nic nedědí a že by máma bez tohoto dárku, na který dědeček pomyslel, nedostala nic. Říkají: „Ony musejí mít dost z romanovského jmění.“ To je úplná hloupost. Hnusní lidé! Místo aby oplakávali otce, myslí jen na peníze! Na peníze, které jim nikdo nechce ani nemůže vzít. Myslí si, že jsme napěchovány, naplněny, vypolštářovány, vycpány směnkami, obligacemi atd. s jejichž pomocí, které jako fingované dluhy přinutí k prodeji statků a přivedou peníze do našich kapes.
Jaká hrůza. Myslím, že podají žalobu kvůli Dininým padesáti tisícům rublů, protože jsou vedeny na mámino jméno, aby se jich pan Georges nedotkl. Hnusní lidé — nemluvme o tom.
Dvě stě vojáků na pochodu onemocnělo, čtyři zemřeli — a to vše cestou nevím kam na manévry. Pan de Cassagnac hřímá proti vládě — a tentokrát tento polobůh neuráží ani maršála, ani jeho ministry, ani republikány. To by nebylo dost grandiózní, a tak využívá své poslanecké imunity, která může brzy skončit, a operuje ve velkém. Ve svém rozhořčení vykřikuje a označuje celou Francii za hloupou. „Hloupí Francouzi,“ praví. Nu, a dostala to celá země i se vším, co v ní je. Ubozí Francouzi — hle, jste všichni idioti. Jaký kouzelník, ten Cassagnac.
Ještě nikdy nebyl troufalejší.
Jeho zvolení bude bezpochyby zrušeno — ale bude bezpochyby znovu zvolen v triumfu. Bohužel jsem si tím jistá. Z té strany mu starosti nepřijdou — ani mně potěšení... Nepřeji tomuto muži smrt; nevěděla bych, co se sebou, ale chtěla bych, aby si po svém špinavém sňatku nevedl tak... dobře. Copak nestačí, že je ženatý — ještě mi musí vzít možnost pohrdat jím. Každý den mu přináší triumf. Nemyslím, že je to jen ve fantazii vaší služebnice. Noviny stále hovoří o sňatku s princeznou Thyrou a Republika mi vůbec nepřipadá pevná. Ohromuje a rozzuřuje mě sebejistota těch bídných bonapartistů.
Můj dědeček je mrtev; chodím celá ve smutku, s rodinou, každý den poslouchat modlitby říkané před jeho rakví, mám upřený pohled a bledé tváře. Myslím na svůj pobyt v Římě, v Nice — a zuřím!! Nebo myslím na Cassagnaca... bez něj bych snesla zbytek — ale vědět, že tento muž si tak dokonale uvědomuje vše, až se usmívá při pomyšlení na účinek, jaký na mě mají jeho řeči a záležitosti. Tak dobře mi rozumí a tolik se mi podobá... Já ho neoklamám...

Poznámky

Pozn. překl.: Děsjatina (rusky: десятина) je ruská plošná míra odpovídající přibližně 1,09 hektaru (asi 2,7 akru). Pět tisíc děsjatin odpovídá zhruba 5 450 hektarům. ↩