Čtvrtek, 29. srpna 1878

Nevím, jakou prozřetelností jsem se opozdila a v devět hodin ještě nebyla oblečena, když přišli říct, že se dědečkovi přitěžuje. Oblékla jsem se a několikrát jsem za ním zašla. Máma, teta, Dina pláčí tiše i nahlas. Pan Georges se volně procházel — nic jsem mu neřekla, v těch hrozných chvílích nebylo místo pro mravní kázání. V deset přišel kněz a za několik minut bylo po všem.
Zůstala jsem tam až do konce, na kolenou, a střídavě jsem přikládala ruku na to ubohé čelo nebo nahmatávala puls.
Viděla jsem ho umírat, ubohého drahého dědečka — po tolika utrpeních. Nerada říkám banality.
Při pobožnosti u lůžka se máma zhroutila do mé náruče — museli ji odnést a uložit do pokoje. Všichni hlasitě plakali, i nihilista Nicolas; plakala jsem také, ale tiše. Uložili ho na postel špatně ustlanou — ti sluhové jsou odporní, dávají do toho takovou horlivost, že to bolí... Sama jsem upravila polštáře, přikryla je batistem lemovaným krajkami a kolem postele jsem rozestřela šátek — té železné postele, kterou měl rád a která by jiným připadala ubohá. Kolem dokola bílý mušelín; ta bělost se hodí k poctivosti duše, jež odletěla, a k čistotě srdce, jež už nebije. Dotkla jsem se jeho čela, když bylo již studené — a nepociťovala jsem ani strach, ani odpor.
Rána se dala čekat — a přesto vás omráčí.
Sepsala jsem telegramy a parte. Ale bylo třeba se postarat i o mámu, která dostala prudký záchvat nervů. Myslím, že jsem se zachovala naprosto slušně — a že tím, že jsem nekřičela, nemám o nic horší srdce než ostatní...
Už nedokážu rozlišit sny od skutečných pocitů — copak jsem nedošla tak daleko, že jsem si cestou kolem portrétu řekla: jak by s námi sdílel naše bolesti, jak by byl ke mně laskavý.
Bylo třeba poslat pro švadleny na smuteční šaty atd. Moje rodina by byla schopná nenosit vnější smutek, protože nechápe, že na smutek v duši se vůbec nehledí a že čím víc krepu kdo nosí, tím je lepší matkou, lepší dcerou, neutěšitelnější vdovou.
Georges pláče, ale zároveň se švadleny ptá, jestli šije „i pánské kalhoty“, a teď se hádá se všemi, totiž hádá se sám, protože mu nikdo neodpovídá. Zrůdná duše, komediantská, falešná, odporná, bláznivá, idiotská.
Ve vzduchu je odporná směs vůně květin, éteru a kadidla, je horko a okenice jsou zavřené, a opilý hlas staršího syna zní jako kladivo, chvílemi přehlušený rachotem povozů od Výstavy. Je to hanebné, ten opilý muž, když v domě leží jiný muž mrtvý.
Ve dvě jsem začala malovat portrét ubohého mrtvého, ale ve čtyři vysvitlo slunce a musela jsem přestat; bude to jen skica.
Nevím, jak má všechno probíhat, ale instinktivně se snažím dodržovat etiketu, a přitom mít dobré srdce.
Při řečech o dědictví se ti dva výteční bratři Georges a Nicolas pohádali a Nicolas chce odjet, ještě než uvidí otce uloženého do rakve. Každou chvíli otvírám tuhle knihu, abych do ní zapsala nějakou ničemnost, mé matky jsou děti, ale mají lidské city, kdežto tihle netvoři!... opravdu, na tom všem je dobrý jen ten portrét, dívám se na něj a on… sdílí všechny mé city.
Myslíte si, že své matky nemám ráda; ano, nenáviděla jsem je, dokud jsem všechno nepochopila. Teď chápu, že jsou to mé děti, rozmazlené, nenapravitelné, špatně vychované děti, které mi však prokazují služby, jaké mohou, a které mám ráda, když jsem dost rozumná, abych byla shovívavá a nežádala po nich nic, co se týká etikety, společnosti a jisté mravní péče… Hloupé přece nejsou, jako mnohé, které jsem viděla; jenže ty hloupé ženy umějí žít, a ony ne.
Ubohá Dina — dědeček jí zanechal 50 000 rublů ve směnce na mámino jméno. Ale ani halíř z toho neuvidí; bratři bezpochyby podají žalobu. Nicolas už v kuchyni šířil pověsti, že otec měl horečnaté bludy a zpíval — ačkoli od našeho návratu nedokázal ani vykřiknout! Listina byla sepsána zároveň se závětí ještě v době, kdy jsme bydleli na Champs-Élysées; ostatně dědeček nikdy neztratil vědomí — svědčí o tom dopis od Multeda. Jen ty poslední dva dny neměl síly a ponenáhlu zhasínal...

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „kitchen“ – Marie tak označuje čeleď a služebnictvo. ↩