Čtvrtek, 29. srpna 1878

Nevím, jakou prozřetelností jsem se opozdila a v devět hodin ještě nebyla oblečena, když přišli říct, že se dědečkovi přitěžuje. Oblékla jsem se a několikrát jsem za ním zašla. Máma, teta, Dina pláčou tiše i nahlas. Pan Georges se volně procházel — nic jsem mu neřekla, v těch hrozných chvílích nebylo místo pro mravní kázání. V deset přišel kněz a za několik minut bylo po všem.
Zůstala jsem tam až do konce, na kolenou, a střídavě jsem přikládala ruku na to ubohé čelo nebo nahmatávala puls.
Viděla jsem ho umírat, ubohý drahý dědeček — po tolika utrpeních. Nechci říkat banality.
Při pobožnosti u lůžka se máma zhroutila do mých náručí — museli ji odnést a uložit do pokoje. Všichni hlasitě plakali, i nihilista Nicolas; plakala jsem také, ale klidně. Uložili ho na postel špatně prostlou — ti sluhové jsou odporní, dávají do toho takovou horlivost, že to bolí... Sama jsem upravila polštáře, přikryla je batistem lemovaným krajkami a přehodila přes postel, kterou měl v oblibě — železnou, která by jiným připadala ubohá — šátek. Kolem dokola bílý mušelín; ta bělost se hodí k poctivosti duše, jež odletěla, a k čistotě srdce, jež už nebije. Dotkla jsem se jeho čela, když bylo již studené — a nepociťovala jsem ani strach, ani odpor.
Rána se dala čekat — a přesto vás omráčí.
Sepsala jsem telegramy a parte. Ale bylo třeba se postarat i o mámu, která dostala prudký záchvat nervů. Myslím, že jsem se zachovala naprosto slušně — a že tím, že jsem nekřičela, nemám o nic horší srdce než ostatní...
Už nedokážu rozlišit sny od skutečných pocitů — copak jsem se nezachytila při tom, jak si říkám, když procházím kolem portrétu: jak by sdílel naše bolesti, jak by byl ke mně laskavý.